Johoho… podzim (2009) je tady a my vyrážíme do Tater. Vyjíždíme v pondělí, naší cílovou stanicí jsou tři noci v hotelu…. v …….. Po příjezdu zjistíme, že hotel má zavřeno. Ouha! Popojíždíme tedy do vesnice Tatranské Matliare, tam je hotel Hutník I a Hutník II. Po příjezdu na parkoviště hotelu, jehož recepce slibně svítí, nás odchytává pán v obleku a začíná s námi konverzovat. Tak zjišťujeme, že i tyto hotely jsou zavřené a to pro nedostatek turistů. Nicméně pán se nás vyptává, jestli jsme u nich už někdy byli, my na to, že ano, že jsme tam byli velice spokojení, a proto jsme tam jeli znovu. No a z pána najednou vypadne, že to je přímo pan ředitel hotelu. Pošle nás do dalšího hotelu řetězce Sorea, že ten je určitě otevřený. Takže se přesunujeme asi o dva kilometry zpět do Tatranské Lomnice a zkoušíme opět štěstí. Tentokrát v hotelu …. Po příchodu na recepci a dotazu, je nám nabídnuta možnost přenocování pouze na jednu noc, další dvě mají hotel pro změnu plně obsazen nějakou konferencí. No do … čehosi… Přesunujeme se k hotelu Urán. Tam nám konečně ubytování mohou poskytnout, ovšem v noci na recepci není služba. To nám ale nevadí, po nocích se opravdu courat nechystáme. Ve výtahu nás uchvátí cedulka, nevěříme vlastním očím. (viz článek Ve výtahu)
Jdeme na večeři a zjišťujeme, že pan kuchař umí.
Druhý den po výborné snídani vyrážíme do Starého Smokovce, chceme se jet podívat na Hrebienok a dále na vodopády Studeného potoka. Jenže prší a jak zjišťujeme, ani lanovka nejezdí. Přesunujeme se na parkoviště pod Štrbským plesem, ale tam už neprší, ale přímo lije. Tak se po chvíli očumování deště potupně vracíme do Tatranské Lomnice. Tady svítí sluníčko, tak se vydáváme na zahřívací vycházku. Projdeme kolem hotelu Morava, známého především z filmu Anděl na horách, ke startu lanovky na Skalnaté pleso s tím, že nahoru vyjedeme a dolů jdeme pěšky. Další čára přes rozpočet - lanovka opět nepremáva. Takže šlapeme pěšky. Aspoň se podíváme na nové jezírko a na vykácený les pro novou sjezdovku. Dojdeme asi do půlky cesty ke stanici Start a vydáváme se směrem ke staré lanovce a vracíme se lesní rozmočenou cestou dolů do Lomnice. Prohlédneme si starou nástupní stanici původní lanovky na Skalnaté pleso, která už není nějaký pátek v provozu, shodně si posteskneme, že ji mohou provozovat za dražší sazbu jako turistickou atrakci, protože vše vypadá celkem zachovale a pomalu se vracíme k hotelu. Tam padne rozhodnutí, že se jedeme vykoupat, takže sbalíme plavky a osušky a šupajdíme autem k hotelu … do jejich Aquarelaxu. V celém bazénu je nás asi 6, kupujeme si vstupné na 3 hodiny a užíváme si masážních trysek, bublinek, perliček, divoké vody a ostatních atrakcí. Když už jsme rozmočení a přestanou nás bolet nohy, jedeme zpátky do hotelu. A to překvapení na silnici! Cestu si v klidu přechází stádo jelenů a já s úžasem sleduji, jak velká jsou to zvířata. Po večeři v hotelu zalezu do postele a přichází na řadu má oblíbená elektronická kniha.
Další den ráno snídáme, sledujeme oblohu a debatujeme, zda vyrazíme na druhé kolo nebo co budeme provádět. Domluvíme se, že vyrazíme znovu do Smokovce a zkusíme Hrebienok "pěškobusem". Ach jo, do kopce fakt chodím nerada, do hor jezdím jen kvůli manželovi a výšlap vzhůru beru jako nutné zlo. Takže zatínám zuby a šlapu. Po asi půl kilometru pochodu si myslím, že umřu. Funím jak lokomotiva, proklínám v duchu živé i mrtvé, a přemýšlím, jaký vlastně chci pohřeb. Po dalším odfukování a asi dalších pětistech metrech jsem zjistila, že pohřeb vlastně ani nechci, ale že to nevyšlapu. No - vyšlapala jsem. Sice zpocená až … kdesi, za mohutné hádky s manželem o tom, že nemám žádnou kondici (což je pravda a já to přiznávám), se zatnutými zuby, ale jsem na Hrebienku. Odsud jdeme na vodopády Studeného potoka. No, pravda, bez mapy, takže nejdřív najdeme Dĺhý vodopád a odsud postupujeme na ty známější. Když vidím, že cesta začíná vést z kopce do údolí, mlží se mi brýle, protože je jisté, že se budeme vracet opět směrem vzhůru. Ale oboje vodopády jsou překrásné a kupodivu nahoru na Hrebienok hopsám po chodníku jako kamzík skoro bez zadýchání. Nahoře ovšem můj manžel dostává další nápad - jít se ještě kouknout na Obří vodopád. Po Tatranské magistrále to ještě jde, ale posléze se dostáváme na cestu dlážděnou obřími balvany a tam se mi trošku vyvracejí nohy, takže jdu na rozdíl od mého drahého muže víc než opatrně. Vodopády najdeme, já si je nafotím, natočím a vracíme se zpět. Z Hrebienku dolů mi to jde snad ještě hůř než nahoru, ale to odmítám přiznat nahlas. Jak brzdím, bolí mě totiž lýtka, za chvíli i stehna a prostě všechno… Ještěže už se vracíme do hotelu. Před večeří se jdu naložit do vany a po večeři si dávám zaslouženého bavoráka. Objednala jsem si sice zvlášť tonic a zvlášť fernet, ale chápavý pan vrchní koukne a ptá se: "Namiešať?" No jasně, namíchat! Dostávám krásně zbarvený drink, dole bílý, nahoře hnědý s brčkem, bez ledu a citronu, tak jak to mám nejraději. Posedíme, manžel dá jako každý večer Bažanta, sbalíme těch pár věcí a já spím, jak když mě do vody hodí. Ve čtvrtek ráno dobalím, zaběhneme na snídani a přesouváme se do termálních lázní Bešeňová, kde se asi do dvou hodin rochníme a pak už vyrážíme po dálnici směr Ružomberok, Žilina, Trnava, Uherské Hradiště a domů.
Nohy mě sice bolí ještě tři dny, ale přivedlo mě to k tomu, že jsem oprášila orbitrek a začala na něm zase chodit. Teď už mi jen přejte, aby mi to úsilí vydrželo…

Já chci taky takovej bloooog:D