V roce 2009 jsme opět byli v mnou milovaném Řecku, tentokrát na největším ostrově Iónského
moře, Kefalonii. Dovolená byla limitovaná datumově - chtěla jsem jet po prvních třídních schůzkách mé dcery, která letos nastoupila do prvního ročníku střední školy, ale před brněnskou návštěvou papeže, kdy bude v okolí letiště neuvěřitelný cvrkot. Jinak mi bylo celkem jedno, kam poletíme. Vyhrála to Kefalonie, letovisko Poros.
moře, Kefalonii. Dovolená byla limitovaná datumově - chtěla jsem jet po prvních třídních schůzkách mé dcery, která letos nastoupila do prvního ročníku střední školy, ale před brněnskou návštěvou papeže, kdy bude v okolí letiště neuvěřitelný cvrkot. Jinak mi bylo celkem jedno, kam poletíme. Vyhrála to Kefalonie, letovisko Poros.
Kufry byly sbalené, cesta na letiště zajištěná, nezbývalo než čekat. Letěli jsme v pondělí 7.9. se slovenskou společností Seagleair, celkem pohodový let s menšími turbulencemi, přistávali jsme na pevnině, na vojenském letišti Araxos, patřící ke městečku Patras. Příletová hala je malinká, s jedním krátkým pásem na zavazadla, jednou toaletou pro dámy, jednou pro pány. Vyzvedli jsme si kufry a hledali delegáta. Měl to být nějaký mladík, na něhož nám letos poprvé cestovka dokonce dala i kontakt, takže jsme mysleli, že to nebude problém. Obvykle delegát čekává s cedulkou před letištěm, tentokrát už byli všichni lidé roztřídění a náš delegát nikde. Přiznávám, trošku jsem znejistěla, ale když zbylé delegátky začaly telefonovat a zjišťovat, kdo si nás vlastně vyzvedne, měla jsem uši našpicované. Autobusy do Tola a na Lefkadu vzápětí odjely, my zůstali opuštění v polích. Asi po hodině dorazil autobus a my byli zachráněni. Nechali jsme vystoupit maďarské turisty, kteří odlétali a letadlo už na ně čekalo a naskákali jsme do autobusu. Odjeli jsme do přístavu Kilini, cesta trvala zhruba hodinu. Samozřejmě nám odplul trajekt. Takže další, skoro tříhodinové čekání. Prošli jsme si přístav a přístavní městečko (upřímně řečeno - pláž tam měli krásnou, ale dovolenou bych tam trávit nechtěla, protože město bylo odporné), zašli na večeři - první řecké jídlo, souvlaki a kalamari. Na sraz k autobusu jsme dorazili včas, autobus nás převezl asi 200 metrů k trajektu, vystoupili z busu, nastoupili na trajekt a vychutnávali zhruba devadesátiminutovou cestu na ostrov. O půl jedenácté místního času jsme vystoupili, autobus nás odvezl na druhý konec městečka, ubytovali jsme se v apartmánovém domě Petros, vybalila jsem kufry, manžel zatím oběhl nejbližší okolí apartmánového domu a pak jsme padli do postele a litovali ty, kdo jeli do letovisek Skala a Lassi a čekala je ještě další cesta.
Druhý den jsme šli na welcome drink do taverny Dionýsos (http://www.taverna-dionysos.gr), kde jsme se dozvěděli informace o zájezdech, možnosti půjčit auto nebo skútr a dostali tipy, kde je co k vidění. Auto jsme si zamluvili hned na následující tři dny, po zkušenostech z minulých návštěv řeckých ostrovů jsme si vybrali Suzuki Jimny, takové "džípí miminko", ale pro dva do hor to stačilo. Chvilku jsme se pak plácali na pláži, která je zde smíšená z písečných míst a z oblázků, koupali se (ve vodě oblázky a řasy) a pak šli na vycházku do městečka a na večeři. Vyzkoušeli jsme opět "naši" tavernu a zjistili, že zde vaří výborně a obsluha je velice sympatická a snaživá. Tavernu má pan Konstadinos Diamandatos, pracuje zde i se svou manželkou, dcerou Marií a synem Alexem, o němž jsem v průběhu pobytu zjistila, že přes den pracuje jako středoškolský učitel v Pastra, vesnici asi 10 km vzdálené. Učí tam řečtinu, řeckou literaturu a řeckou historii, večer pracuje jako číšník v rodinné restauraci. On i Maria se snaží mluvit česky, jejich "Ahoj", "Jak se máš? Dobže?" a "Saplatime?" je úžasné. Na večeře jsme do této taverny chodili každý den, ke každé večeři jsme dostali navíc nějaký dáreček - džbánek vína, ouzo, puding…
Ve středu nás vyzvedl majitel autopůjčovny ze sousední Skaly a jeli jsme do půjčovny. Jimny na nás už čekal, takže nám nic nebránilo vyrazit na výlet. Nejdřív jsme jeli do Argostoli, hlavního města ostrova, kde jsme se prošli po nábřeží zálivu, podívali se na most Drapano a památník jeho stavitelům, marně čekali na želvy karety. Dál jsme vyrazili do vnitrozemí, navštívit klášter Sv. Gerasima, patrona ostrova. Samozřejmě jsme přijeli v době siesty, tudíž bylo zavřeno. Částečně jsme se vrátili na hlavní a pokračovali severní trasou na nejvyšší vrch ostrova v pohoří Aenos, 1620 m vysoký Megas Sotiros. Výhledy odsud byly opravdu famózní. Zastavili jsme se v Karavamilos nedaleko Sami, kde vytéká voda, která teče podzemím pod celým ostrovem z jihu od vodních mlýnů v Katavothres a tvoří jezírko v jeskyni Melissani. Tuto jeskyni jsme následně navštívili, čekal nás tady sestup štolou k jezírku, připadala jsem si, jak když jdu k řece Styx, kde na mě čeká převozník Cháron. Převozník nás tam čekal, jestli se jmenoval Cháron, to jsem opravdu nezjistila, nicméně na lodičce jsme se svezli. Jeskyně byla objevena v roce 1953, kdy se následkem zemětřesení propadl její strop. Za návštěvu stojí, 7 EUR za osobu není zas tak hrozných. Následky ničivého zemětřesení jde ostatně na ostrově pozorovat téměř v každé vesnici. Všude jsou domy, které mají popraskané zdi, zřícené střechy, je zde spousta novější výstavby. Cestou zpět jsme se zastavili v Sami, městečku známému díky filmařům a filmu Mandolína kapitána Correliho s Nicolasem Cagem v hlavní roli. Pak už se den chýlil k závěru, tak jsme jeli zpět do Porosu. Cestou nás ještě nalákaly šipky, navádějící k jezeru Avithos. No, jezero to opravdu není, spíš jen takový rybníček, větší kalužina, ale s neuvěřitelně průzračnou vodou.
Ve čtvrtek jsme se rozhodli vyrazit na sever ostrova. Jeli jsme západní stranou ostrova, takže jsme neminuli nádherné vyhlídky na Myrthos beach a pokračovali jsme směrem k městečku Assos, nad nímž se vypíná benátská pevnost ze 16. století, přístupná po krátké šíji a výstupu nově opravenou dlážděnou cestou. Míjíme malý přístav a začínáme stoupat. Vedro je úmorné, ale vyhlídky stojí za to. Vidíme domky Assosu, schoulené k sobě na stráni jako stádo všudypřítomných ovcí a koz. Po návratu k autu míříme do Fiskarda, jediné osady, které se zemětřesení roku 1953 nedotklo. Přístav, pojmenovaný po normanské vojákovi Robertu Guiscardovi, který zde v roce 1085 zemřel, je plný jachet, zrovna odplouvá i trajekt na nedalekou Ithaku. Domky kolem přístavu jsou pastelově barevné, úzké, "obydlené" restauracemi a butiky. Lidí je všude spoustu, takže vyběhneme ještě po schodech ke hřbitovu a brzy městečko opouštíme. Cestou jsme dohonili autobus, na chvilku přestáváme sledovat dopravní značky a jsme ve vesnici Agios Effimia. Projíždíme za autobusem a uvědomujeme si, že jsme už v několikáté jednosměrce, nicméně už na výpadovce na jih, směr Poros. V Sami se rozhodujeme, že najdeme Antisamos beach, známou vyloděním Correliho vojska. Nacházíme, udělám si pár fotek a jedeme se podívat do kopců na Ayioi Phanentes, kde lze vidět 3 400 m dlouhý val, pocházející z helénistického období 5. - 3. st. Př.n.l. a na zříceninu hradu Ayioi Phanentes. Cestou domů jsme si zkrátili v městečku Agia Efimia přes několik jednosměrek, omlouvá nás snad jen to, že jsme jeli v závěsu za turistickým autobusem, jehož řidič to evidentě nijak neřešil. Po krátké zastávce na focení Ithaky míříme směrem k domovu. V městečku Tzanata manžela lákám na prohlídku údajného Odyseova hrobu, ale když jej najdeme, je už zavřeno. Tak se alespoň vypravíme do kláštera nad Porosem. Ukazatel píše čtyři kilometry, mě se cesta v kopcích zdá nekonečná. Autíčko nás vyveze až ke klášteru, jediný žijící mnich je nemocný, albánský průvodce nám vysvětluje, kde právě se v klášteře nacházíme. Pravda, s mou angličtinou toho moc nepochopím, jen zlomky toho, co nám chtěl říct - např. kde jsou pochováni tři "šéfové" kláštera, kde je vinotéka a vinárna, vede nás na krásnou vyhlídku na Poros a moře. Na rozloučenou nám nabízí čaj, kávu, řecké kandované sladké želé (fujtajbl, já vím, o co jde, tak s díky odmítám, manžel, netušíc do čeho leze, si bere a pak už se jen šklebí, jak je to příšerně sladké), zapisujeme se do knihy návštěv a míříme zpět do Porosu. Tohoto průvodce vidíme posléze ještě několikrát v taverně Dionýsos, kde je asi častým hostem a kde neustále obtěžuje naši delegátku Julii, takže jí téměř pravidelně děláme ochranku:D
V pátek vyrážíme na poloostrov Palliki a na jižní pobřeží. Nejdříve jedeme najít pláž Xi, o které tady každý mluví. Údajně je na ní navátý písek až z daleké Sahary, má načervenalou barvu. Mě pláž neohromí - je na ní spoustu lidí a není ani nijak obrovská. Cestou se zastavujeme na prohlídku kláštera Theotokou Kipoureon, cesta k němu je příšerně značená a od něj ještě hůř.
Dál míříme na pláž Petani Beach, trošku "zašumlujeme" kolem městečka Rifi, tam je lépe jet podle instinktu a ne podle mapy a ukazatelů - to jsou dvě naprosté zbytečnosti v této části ostrova. Nakonec po krátké hádce nechám manžela, ať jede, kudy chce a odmítám na ukazatel a mapu byť jen jedním okem nakouknout. Ale přece jen se mu podaří z vesnici vyjet do přibližného směru naší další cesty. Sice jsme najezdili zbytečně asi 25 km, ale hurá, jsme pryč z Rifi. Míříme dál k pláži Petani Beach. Tam jen kouknu a nafotím ji z kopce, asi jsem nějaká divná, ale "profláklé" komerční pláže mě opravdu neohromují. Protože máme ještě spoustu času, míříme k jihu, kde se potulujeme kolem přístavu v Argostoli, pozorujeme trajekty a pak si
chceme prohlédnout druhou část mořských mlýnů v Katavothres, kde voda do podzemí vtéká. Jižní cestou kolem Lassi a letiště se vracíme do Travliaty a pak už známou cestou míříme do Skaly, kde budeme vracet auto. Naposledy natankujeme benzin a za chvíli už stojíme před půjčovnou a čekáme na majitele, který nás odveze zpět do Porosu. Mírně konverzujeme mou bídnou angličtinou, a protože pan majitel je rodilý Angličan, nějak nestíhám. V Porosu poděkuji za odvoz, rozloučíme se a už nás čekají jen vycházky "pěškobusem" a povalovaní na pláži.
Dál míříme na pláž Petani Beach, trošku "zašumlujeme" kolem městečka Rifi, tam je lépe jet podle instinktu a ne podle mapy a ukazatelů - to jsou dvě naprosté zbytečnosti v této části ostrova. Nakonec po krátké hádce nechám manžela, ať jede, kudy chce a odmítám na ukazatel a mapu byť jen jedním okem nakouknout. Ale přece jen se mu podaří z vesnici vyjet do přibližného směru naší další cesty. Sice jsme najezdili zbytečně asi 25 km, ale hurá, jsme pryč z Rifi. Míříme dál k pláži Petani Beach. Tam jen kouknu a nafotím ji z kopce, asi jsem nějaká divná, ale "profláklé" komerční pláže mě opravdu neohromují. Protože máme ještě spoustu času, míříme k jihu, kde se potulujeme kolem přístavu v Argostoli, pozorujeme trajekty a pak si
chceme prohlédnout druhou část mořských mlýnů v Katavothres, kde voda do podzemí vtéká. Jižní cestou kolem Lassi a letiště se vracíme do Travliaty a pak už známou cestou míříme do Skaly, kde budeme vracet auto. Naposledy natankujeme benzin a za chvíli už stojíme před půjčovnou a čekáme na majitele, který nás odveze zpět do Porosu. Mírně konverzujeme mou bídnou angličtinou, a protože pan majitel je rodilý Angličan, nějak nestíhám. V Porosu poděkuji za odvoz, rozloučíme se a už nás čekají jen vycházky "pěškobusem" a povalovaní na pláži.
K večeru chodíme každý den do přístavu nebo na náměstíčko, kde se schází místní usedlíci a připadám si jako ve filmu Nástrahy velkoměsta, když má projíždět vlak. Sjedou se místní, připluje trajekt, vystoupí lidé, vyjedou auta, nastoupí lidé, najedou auta, odjede trajekt, místní se rozjedou do svých domovů. Když se to tak opakuje několikátý večer, už se tomu otevřeně směju. Cestou zpět do apartmánu se zastavíme v taverně Dionýsos, kde s Alexem vesele konverzujeme, dáme večeři, vínko, poklábosíme se spolubydlícími z apartmánového domu a společně se vracíme "bydlet". Přes den se vyvalujeme na pláži a u bazénku, čtu si ve své elektronické knize, kterou mi občasní kolemjdoucí okukují, cože to mám, koupeme se v čisťoučké vodě a užíváme si dovolené. Uteče to jako voda a je čas balit. Původně máme odjíždět kolem poledního, nicméně na poslední chvíli se doba odjezdu mění na pátou hodinu ranní. To mi trošku zkříží plány, chtěla jsem jít ráno koupit čerstvé pečivo, takhle jdu městečko proběhnout ještě v noci, nakupuju chléb, dětem drobnosti v podobě čokolády a bonbónů, navečeříme se, rozloučíme s Alexem a jeho rodinou a jdeme se připravovat na odjezd. Ráno dobalím poslední věci, počkáme na autobus, který nás veze k prvnímu rannímu trajektu na pevninu. Na trajektu si dáme capuccino a za chvilku nás vítá pevnina. Dostáváme rozchod, na víc než hodinu se můžeme toulat přístavem a městečkem Kilini. Kupuji si párek v listovém těstě, mňam, tím mám za sebou snídani a můžu vyrazit zpět k autobusu. Tam chvíli pozorujeme cvrkot v přístavu, a protože prší, spěcháme k autobusu. Na letišti Araxos čekáme ještě asi hodinku na odbavení, pak další dvě hodiny na odlet. Čekání si zpestřujeme koukáním na stíhačky a na celníky, kterým se zavřeli dveře, a protože dveře jsou otvírací jen na kartu a zevnitř, tak zoufale buší a čekají, až je přijde kolega vysvobodit. Pak už nastupuje do letadla a za necelé dvě hodinky přistáváme v Brně. Letiště je tady už připravné na návštevu papeže, který tu má být zhruba za dva týdny, ale nás se ještě žádná opatření netýkají. Volám tátovi, že už jsme na zemi, vyzvedáváme kufry a už nás čeká jen krátká cesta domů.
Ahoj Řecko, za rok snad znovu…
