Chodím se čas od času kouknout na novinky mého oblíbeného folkaře Jarka Nohavici (www.nohavica.cz). Byl začátek listopadu a koukla jsem do rubriky Koncerty, aktuální. Ach jo, v prosinci bude v Bratislavě… proč zas ne v Brně nebo někde poblíž. A ještě nemají vyprodáno, to tady by bylo za hodinu… A pak mi to začlo šrotovat v hlavě, div mi to nelezlo ušima ven… A proč ne? Bratislava přece není tak daleko? Proč si nesplnit dávné přání? A proč nejet i sama, když nemám žádnou kamarádku, která by tohoto chlapa pouslouchala? Nebo se zeptat někoho v práci, jestli by nejel taky?
A protože já od myšlenek k činům nikdy nemám daleko, spíš je to častěji naopak, optala jsem se kolegyně, jestli chce jet taky, pokud se mi povedou sehnat lístky. Protože je na tom jako já a nemá s kým vyrazit, byla ruka v rukavici:D Zavolala jsem do bratislavské agentury Dr. Horák (www.drhorak.sk), která vstupenky zajišťovala, poklábosila s prodejcem, který mi slíbil číslo českého účtu, kam můžu poslat peníze, abych ušetřila za mezinárodní převody, já přes internet objednala lístky, obratem mi přišlo číslo účtu, ještě ten den jsem je zaplatila, za dva dny mi přišly do práce jako cenné psaní vstupenky a zbývalo čekat na 9. prosinec. Pravda, nervičky trošku pracovaly, v Bratislavě jsem sama nikdy nebyla, sídliště Petržalka neznám, klub Za zrkadlom teprve ne… Ale půjčila jsem si GPS a když den D nadešel, z Brna jsem odjížděla v klidu, vybavená "džípíeskou" a lahví kofoly:D
Cesta probíhala v pohodě, s Jiřinou jsme vesele klábosily, na pumpě jsem zastavila pro slovenskou dálniční známku a za chvilku jsme byly v Bratislavě. Projely jsme tunelem, stále podle šipek Petržalka, najednou byla zdrada - Petržalka rovno, Lazy vpravo, GPS ukazovala vpravo. Mno, jedem podle GPS. Jedu, jedu, půl šesté, tma, najednou jsme uprostřed sídliště ve slepé ulici, a GPS hlásí, že jsme dojeli na místo určení. Kolem šla paní s dítětem, tak jsem vystoupila a ptám se: "Dobrý večer, prosím, hledám ulici Rovniankovu, kulturní středisko s klubem Za zrkadlom". Paní na mě koukne jako na blázna a se smíchem odpoví: "Viete, stojíte priamo u klubu, len musíte túto budovu obísť. Vchod je z opačnej strany!" Ani nevíte, jakou jsem měla radost, že jsem trefila napoprvé. Opustily jsme tedy auto a šly okouknout situaci.
V klubu ještě skoro nikdo nebyl, probíhala zvuková zkouška, Jarek zrovna protahoval harmoniku, tak jsme se paní zeptaly, jestli je někde v okolí nějaká dobrá restaurace. Ona dobrá duše nás poslala přes křižovatku, do restaurace, jejíž jméno mi okamžitě vypadlo z hlavy, nicméně vzpomínka na výbornou večeři (kuřecí v bramboráku) a točenou kofolu mi zůstala. Po večeři jsme přešly zpět do klubu, daly bundy do šatny (bez poplatku) a způsobně se zařadily do nedlouhé fronty. Nikdo nepředbíhal, nikdo neremcal, 15 minut před začátkem koncertu nás vpustili do sálu. Byl celkem malý, dvě první řady hlídala ochranka pro VIP. Lidé si tam chtěli sednout, bodyguard je nemilosrdně vyhnal. Už ve frontě jsem říkala, že dál než do páté řady si nesednu, tudíž jsem nám vyhlídla dvě dosud neobsazená místa na druhé straně sálu a vyrazila přes první řadu. Ochranář mě zastavil, že to je VIP, já na to, že vím, ale projít na druhou stranu sálu snad můžu, ne? Jen se usmál a pustil mě. Jiřina mazala za mnou a už mi věřila, že budeme v "páté brázdě". Ještě si odběhla koupit cédéčko pro přítele, zaplnily se VIP řady, sál byl narvaný k prasknutí i na stojáka a už koncert začal.
Jarek začal hned zkraje zpívat a hrát jako o život, v půlce písničky sprdl pána z první řady, mezi písničkami urovnal "mezinárodní konflikt", poučil nás, že v klubu vidíme nejenom my na něj, ale i on na nás a pak už koncert probíhal ke spokojenosti všech. Na Jarkovi bylo vidět, že si to užívá, přizval si polského harmonikáře Roberta (mimochodem - fešák chlap), my si to všichni užívali taky, takže téměř dvě hodiny uběhly jako voda. Jarek udělal v podstatě průřez kariérou, byl vtipný a milý a mě nejvíc dostalo Pane prezidente a samozřejmě Sarajevo, to mi běhal v přetopeném klubu po zádech mráz. Slyšeli jsme kousek Mozarta, dostali jsme 3 přídavky, a byl konec. Cesta do Brna už utekla jak voda.
Druhý den jsem listovala opět netem, a že by? Objevily se tam nové fotky, Jarek je na nich s Martinem Chodúrem a na další je Richard Müller. Že by seděli ve VIP řadě a že písnička, kterou Jarek uvedl slovy: "Vydrž, Ríšo!" patřila jednomu z výše jmenovaných? To už se nedozvím…
Ale i tak, Jarku, díky za zážitek!

Hustyyyy, to teda jo