Tak a je to tady, historie se zopakovala a odjelo mi do Londýna i mladší dítě. Tašku si na rozdíl o Lukáše Lucka sbalila sama, takže nevím, co si veze s sebou. No jo, nezodpovědná matka, já vím. Ale patnáct jí už bylo, ode mě nafasovala ranec peněz, pas a svačinku (a ne jen jednu), od bráchy má na cestu i-pod touch s filmy a muzikou, takže co jí víc - z pohledu puberťáka chybí, že?
Na shromaždišti to bylo zdlouhavé, ale potkala jsem lidi, které jsem dlouho neviděla (někoho i deset let, že, Honzo), porovnali jsme si, jak nám děti rostou a jak my mládneme, odevzdali jsme obálku s kopií pasu, fotkami, zdravotním průkazem, potvrzením o bezinfekčnosti a 95 librami na vstupy, šoupli tašky a kufry do úložného prostoru, děti do autobusu, počkali, až se zavřou dveře, a mávali jsme...
Dokonce i Lucka, která prohlašovala, že mávat nebude, protože proč... tak mi zamávala...
Zamáčkla jsem jako mnozí slzu v oku a teď mi už nezbývá, než čekat na zprávy, že dorazili v pořádku, že se nikde neztratila (s orientačním nesmyslem to bude fakt umění), že jí nikdo nic neukradl, že jí všechno, co jí v rodině připraví a že svačinky jsou dobré a že už jsou u nás za hranicemi a že už budou doma...
