Včera jsem po zhruba 25 letech navštívila divadlo. Ne že bych byla až takový kulturní barbar, ale nemám prostě s kým do divadla chodit. Až včera, 28. prosince. Navštívili jsme s dětmi brněnské Mahenovo divadlo, představení Daniela Landy Tajemství zlatého draka. Divadelní budova je stále stejně krásná, jak si ji pamatuji, proto i děti měly nakonec dobrý pocit ze slavnostního oblečení - syn šel přece jenom v obleku a dcera v přepychových šatech fialové barvy a zajímavého střihu.
Představení mělo kriminální zápletku, vyšetřovala se vražda. Bylo proložené písničkami Dana Landy a dokonce jsme si užili i jeho přítomnost. Po Novém roce totiž bude mít alternaci. Konec představení je celkem nečekaný, nicméně s hlubokou myšlenkou. Prostě opět jednou parádička...
Jenom se mi opět, jako věčnému rejpalovi, nelíbilo pár věcí - vlastně spíš jen jeden pár. Pár mladých lidí, sedící za námi. Nejenže přišli pozdě, když představení už běželo, ale potom slečna neustále rušila otevíráním a zavíráním zipu kabelky, popotahováním, posmrkáváním, mladý muž nevěděl, jak si sednou, sedadla vrzala, koleny věčně kopal do mého sedadla... Fakt zážitek... Nicméně závěrečný potlesk byl upřímný a od srdce...

Taky jsem tam byl, prostě pecka! Kdo neviděl nepochopí