Můj děda, vyučený pekař, býval "ajzbóňák" - posunovač. Asi to podnítilo mého tátu, jehož koníčkem se staly parní lokomotivy. Má projetá muzea v Čechách, byl na výstavě na Slovensku, teď začal expandovat k našim jižním sousedům. Po jeho návštěvě v rakouském Strasshofu bylo na řadě další muzeum. Mělo to jen jednu potíž - internetové stránky jejichž adresu jsme zjistili z letáků nabraných v předchozím muzeu o něm byly pouze v němčině. Rodiče si pamatují minimum ze školy, já ani manžel jsme k ní nikdy ani "nečuchli". Anglicky na nás promluvil jen úvod, dál bylo všechno v němčině. Nicméně jsme se rozhodli, že v neděli vyrazíme. Vydedukovala jsem, mezi Steyrem a Grünburgem jezdí historické vlaky, ale muzeum jako takové je ve městečku Ampflwang. Nicméně v podrobné mapě Rakouska, kterou vlastní táta, bylo Bahnmuseum označeno u Grünburgu, tak jsme se vydali tam. Cestou jsme obdivovali lány zrajícího obilí a rozkvetlých slunečnic, smáli se, že kombajnér, než poseče jeden řádek pole, může jít na svačinu, pak udělá druhý, jde na oběd… Tak dlouho jsme totiž míjeli jedno pole… Jeli jsme směrem na hraniční přechod v Chvalovicích, v Rakousku před Hollabrünem nás poslala objížďka mimo trasu, nicméně se nám podařilo dorazit do města Krems, St. Pölttenu a dál na východ. Z dálnice jsme viděli prý největší benediktínský klášter v Evropě v Melku, cesta rychle ubíhala a byli jsme ve Steyru. Zahlédli jsme cedulku s ukazatelem "Historische Bahnhof" či jak se to psalo a už jsme se otáčeli a mířili na nádraží. Přijeli jsme chvilku před odjezdem parní úzkorochodné lokomotivy, která za sebou táhla několik otevřených vagónků. Snad ještě než se manželovi podařilo zaparkovat, měl táta kameru v rukách a utíkal na perón, aby stihl odjezd. No, nicméně i já, lenochod, jsem se s bolavým kolenem dobelhala na nástupiště a udělala pár fotek ještě před tím, než se pára se supěním rozjela. No jo, ale co teď? Naštěstí bylo v maličké čekárně minimuzeum a spousta letáků, kde byly odkazy na Ampflwang. Hodný pan výpravčí nám po naší komunikaci rukama-nohama-německo-anglicko potrdil, že statická ukázka lokomotiv je opravdu jinde a opravdu v Ampflwangu, takže po krátké poradě nebylo co dál řešit. Jedeme dál. Cesta rakouskou krajinou ubíhala, v autě jsme špásovali, jestli je na vrcholcích Alp vidět sníh (moje tvrzení) nebo písek (manžel), já nadávala, jak Rakušákům krásně kvetou muškáty (to by mě ale vážně zajímalo, jak to dělají, protože mě na sídlištním balkonu, kde věčně věků fouká vítr a pere tam do toho sluníčko celé dny, prostě nerostou a nerostou - nebo spíš rostou, ale nemají listí. Moje muškáty vypadaly celé roky tak, že byl truhlík, z něho rostlo pár holých "šťáglů", na jejichž konci byly asi tři lupeny a spousta květů. No nic moc, tak jsem muškáty prozatím vzdala…), a pochvalovali si, jak to pěkně ubíhá… Po příjezdu na místo jsme si na prázdném parkovišti velikosti fotbalového hřiště asi po pěti minutách vybrali nejvhodnější místo k zaparkování a vyrazili k bráně muzea. No, k bráně, spíš ke vstupní budově. Tam jsme koupili vstupenky (inzerovaná cena vstupného 7 EUR, my nevím proč platili jen 5 EUR za osobu, nebylo to rodinné, protože jsme neměli žádné děti s sebou, nebylo to na slevovou kartu, protože rakouskou žádnou nemáme, prostě nevím proč), prošli bufetem a vyrazili do muzea. Nejdříve jsme však míjeli dětské hřiště, kde pro děti byly různé atrakce, jako např. lanové minicentrum, skluzavky, pískoviště, tunel, hornické vagónky, které si děti mohly nakládat pískem a různě převážet po kolejích a točnách z místa na místo. Pak jsme minuli čtyřpatrovou budovu, kterou jsme se rozhodli navštívit až na závěr, dílny, kde se opravovaly lokomotivy, a už nás obklopila pravá drážní atmosféra. Po pravé straně spousta starých a mladších vagónů, po levé straně elektrické lokomotivy. Před námi točna s depem, kde parkovala nádhera. Sice se v tom houby vyznám, nevím, která mašina kde jezdila a kde se vyráběla, ale mám před nimi hlubokou úctu a pokaždé na mne dýchne nostalgie. Jako malá holka jsem páru vídala ještě i na kolejích, není snad nic krásnějšího, než pohled na jedoucí parní vlak. Prolezli jsme téměř všechny vystavené kousky, až na konci jsme zjistili, že kromě do jedné, je do lokomotiv vstup zakázán:D Cestou zpět jsme se zastavili v již zmíněné budově, kde v prvním patře můžete zjistit, jak vypadala důlní těžební štola a projít si úsek, věnovaný hornictví a těžbě rud, ve čtvrtém patře je pak modelová železnice, výstava modelů a ochoz s krásnou vyhlídkou do krajiny. V muzeu jsme strávili téměř tři hodiny a vydali se na cestu zpět. Jeli jsme mírně jinou trasou, ale opět krásnou krajinou a ani jsme se nenadáli a projížděli opět Chvalovicemi. Odtud to bylo už jen kousek do Brna. No a z Brna to máme, jak říkával můj děda, co by kamenem dohodil a zbytek došel…
