close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Leptokaria aneb poprvé v Řecku (2003)

17. června 2008 v 19:50 |  Řecko
Naše první cesta letadlem na dovolenou do Řecka se odehrála v prvních dvou zářijových týdnech roku 2003. Letěli jsme s cestovkou , kterou jsme našli náhodou u brněnského zprostředkovatele a která létá z Brna. Zjara jsme objednali a zaplatili zájezd a začli se těšit. Děti svůj první let absolovali v létě s prarodiči, takže věděli, do čeho jdou. Já naposledy letěla v roce 1990 do Bulharska, takže pravda, měla jsem trošku obavy. Dovolená v zahraničí autem, to už jsem zvládala i s oběma dětmi hravě, ale letadlem? Polopenze je drahá, děti rozvrtají, táta bude hudlovat, takže připravit jídelníček, nakoupit jídlo, zabalit, sednout dědovi, který nás na letiště vezl, do auta, zamávat sousedce, která zvědavě nakukuje z okna a hurá dálavy…
Z auta vystupujeme před brněnským letištěm. No, snad mám všechno, 3 kufry a slunečník, to nám na 12 dnů musí stačit. Vyzvedáváme si letenky a obrovskou frontou se šineme k odbavovací přepážce. Kufry prochází bez problémů, jsou dokonce lehčí, než jsem čekala. Šup, do druhé fronty s palubenkou a pasem v ruce. Pan celník se na nás usměje, popřeje hezkou dovolenou a už sedíme v letištní hale a čekáme na naše letadlo. Ještě pořád jsem v pohodě. Ta přestává v okamžiku, kdy stojí pod schůdky letadla a koukám na tu obrovskou plechovou příšeru, do které mám nastoupit. Opravdu mám? Zavřu oči a vykročím. Schůdky se mi zhoupnou pod nohama náporem větru a mé váhy. To nedám. Zvedá se ve mně panika. To přece musím překonat, nastupují všichni… zatnu zuby a přestávám mluvit, dokonce i s dětmi. Ty se hádají, kdo bude sedět ne u okýnka, jak chtějí všichni ostatní, ale u uličky, aby viděly, jak letušky ukazují bezpečnostní východy. Ach jo… Ale už jsme v letadle, po bezpečnostních procedurách, připoutaní a motory nabírají na otáčkách. Super, už jsme ve vzduchu, už není cesty zpět. Svačinka, kafíčko a už pomalu přistáváme na letišti v Soluni (nebo řecky Thesaloniki). Tam si nás rozebírají průvodci různých cestovek a nastupujeme do autobusů. My jedeme do městečka Leptokaria, asi 100 km pod Soluň. Už je půlnoc, začínám být unavená a ospalá. Autobus nás rozváží po apartmánech, my vystupujeme mezi posledními před apartmánovým domem Fluras na konci městečka téměř na pláži. Bydlíme až ve 3. podlaží, s kufry a ospalými dětmi se plížíme po úzkém schodišti. Já jdu vybalit jídlo do lednice. No, už vím, že syrová vejce se musí balit na cestu letadlem daleko lépe… Vybalím, co jde, tak umyju od vajec a padám do postele. Nevzbudí mě ani skútry, které se skoro celou noc prohání po pláži.
Bydlíme v maličkém studiu, 2 postele s jeden a půl lůžkem, takže mám na výběr - spávat s manželem nebo s jedním z dětí. Řešíme to svérázně. Manžel spí sám, já s dcerou a syn si příští noc stele "hnízdo" z přikrývek na zemi. K místnosti se skříní a postelemi, se vstupními dveřmi z terasy, ale bez oken, patří nudlózní kuchyňka s jedním okýnkem, lednicí a minimem nádobí a se vstupem na sociální zařízení. Sprchový kout, WC, umyvadlo a odpadkový koš místnůstku téměř přeplňují. No ale co, stejně sem budeme chodit jen přespat.
Na uvítací schůzce druhý den ráno si užíváme to správné teplíčko. Za pár minut jsme zpocení a uvítací sklenička ouza tomu vůbec nepřidá. Ujímá se nás Češka, která pracuje pro místní cestovní kancelář Margaritopoulos tours. Dozvídáme se spoustu užitečných věcí, co a jak, jsme znovu důrazně upozorněni na to, že toaletní papír máme vhazovat do koše a ne do WC. Objednáváme se na dva výlety, do soluňského aquaparku Waterland a do místa, které se jmenuje Lifidra. Z Leptokarie se dá vyrazit také na vysokohorskou turistiku v pohoří Olympu, dá se vyjet na výlet do Athén či klášterů v Meteoře.
Několik prvních dnů do výletů probíhalo poklidně. Nasnídat, na pláž, rychlý oběd, pláž, výlet do městečka na "Václavák" - třídu Ioannou Metaxa, nakoupit ovoce a pečivo na druhý den a šup zpět. Pláže v Leptokarii jsou písečné, dlouhé a celkem široké. Ve vodě v místě, kam jsme se chodili koupat, jsou na dně ostré kameny, chybí nám boty do vody. Ale o kousek dál je to trošku lepší, tam se dá do vody jít i bez nich. Je celkem hluboko, při mé výšce 174 cm dosáhnu tak 10 metrů od břehu, dál už se musí plavat. Ale jelikož jsou celkem vlny, do hloubky se moc nepouštím. S mořskými proudy, přílivy a odlivy jsem se setkala už jako dítě a z moře jako živlu mám celkem strach. Blíže k městečku je ve vodě několik nafukovacíh atrakcí, po pláži se co chvilku přežene prodejce, který za křiku : "Lukamádés" prodává cosi vzdáleně podobného našim koblihám. Pro děti každý den jeden kroužek kupujeme, je to tučné, sladké, ale dobré. Na pláži máme sprchy, výborná věc, netaháme jemný písek až do apartmánu.
Ve čtvrtek se vydáváme do aquaparku. Po téměř sto kilometrech v autobuse přijíždíme do Soluně. Průvodkyně nás celou cestu baví zajímavými informacemi ze starověkého i současného Řecka, historií Soluně a vyprávěním o přírodě, takže cesta celkem rychle uteče. Zhýčkáni italskými vodními parky jsme mírně zklamaní. Na všechny atrakce se čeká fronta, já se nejvíc vyřádím v bazénu s vlnami - tady si mě moře nevtáhne… Děti s manželem řádí na skluzavkách, divoké řece a různých tobogánech, jen jsou otráveni frontami. Nad hlavou nám každou chvíli přeletí přistávající letadlo ze Soluně.
Další den odjíždíme v poledne na výlet do Lifidry. Nevím, co nás čeká, ale tento výlet opravdu stál za to… Jedeme patrovým autobusem po úzkých silničkách, které nás vedou od pobřeží do hor. Cíl našeho výletu není od Leptokarie moc daleko, autobus zastavuje proti kopečku na horské silnici a průvodkyně si vybírá k demonstraci našeho syna. Pan řidič vypíná motor autobusu a vyřazuje rychlost. Odbržďuje a průvodkyně vybírá Lukáše, který se jednou rukou opírá do autobusu. Autobus se rozjíždí směrem … do kopce. Brada mi padá úžasem. Pokládám na cestu PET láhev s vodou, v domění, že se bude kutálet směrem dolů. Omyl. Láhev se pomalu dává na cestu vzhůru. Vyzkouším vylít trochu tekutiny. Myslím, že už vím, kam poteče…. Opravdu směrem do kopce. Údajně je tu porušený magnetismus, nevím, je to opravdu zajímavost. Udává se, že na uvedeném úseku 123 metrů silnice je převýšení necelých 30 cm, i když vypadá, že je to víc. Ale jisté je, že je to do kopečka. Po chvíli zkoumání jevu se udiveni přesouváme do kavárny nad tímto místem a přijímáme nabízené občerstvení. Frapé je moc výborné, děti si na džusu také pochutnávají. Velice fajn záležitost. Cestou zpět obdivujeme umění pana řidiče, který s námi jede úzkou silničkou z kopce zatáčkami, kde mám pocit, že půl autobusu visí nad propastí. No, sednout si do vrchního patra hned do první řady nebyl moc dobrý nápad. Směrem nahoru mi to nepřišlo, ale dolů… fuj.
Zbytek dovolené uběhl v poklidu. Děti se spřátelili s dívkou dceřiného věku ze Slovenska, dělaly spolu hlouposti ve vodě, společně jsme hráli kostky, karty a různé hry. Městečko Leptokaria je letovisko, které se v posledních letech očividně dynamicky rozvíjí. Celkem poklidné pláže se o víkendu zaplňují Řeky z vnitrozemí, kteří se přijíždějí za vodou a zábavou. Večerní procházky bývají různými směry, občas podél moře po pobřežní komunikaci, ale převážně do městečka, kde lákají restaurace k posezení a osvětlené výlohy k pokoukání. Místní trh, který je zde jednou týdně, nabízí spousty suvenýrů, ryb, zeleniny, bonbónů a výrobků místních lidí. Nakupuji ručně vyšívané ubrusy maminkám, dětem "gumové" bonbóny, cestou zpět tatínkům ouzo a víno.
Tato dovolená byla mým prvním setkáním s Řeckem. Od té doby neustále říkám že Řecko a jeho obyvatelé jsou má "srdeční záležitost". A to si myslím, že mluví za všechno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters