close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Druhé setkání s Řeckem – Korfu 2004

17. června 2008 v 19:51 |  Řecko
Po zkušenostech z minulého roku se na dovolenou opět chystáme letadlem z Brna do Řecka, se stejnou cestovní kanceláří, tentokrát však na Korfu do městečka Acharavi.
Ostrov Korfu je nejsevernější z Řeckých ostrovů v Jónském moři, říká se, že je nejzelenější a nejpůvabnější. Samotné městečko Acharavi leží v jeho severovýchodní části, obklopené olivovníky a políčky, schované pod vysokým pohořím. V pozdním létě nás uvítalo rozkvetlé, se stromy obsypanými citrusy.
Po nočním příletu do Kerkyry, hlavního města ostrova, jsme zahájili přesun autobusem do letoviska. S rodinou jsme vystupovali první, za soucitných pohledů spolujezdců. Autobus totiž zastavil před něčím, co jsem odhadovala za zříceninu. Nicméně vzápětí jsem zjistila, že jde o dům s bytem paní majitelky a dvěma příjemnými apartmány, z nichž jeden obývali starší manželé a ve druhém jsme se usídlili my. Původně jsme měli objednané studio, Dojem zvenčí kazila nedostavěná garáž, což mi později náš delegát František, mimochodem syn majitelky CK se kterou do Řecka jezdíme, vysvětlil. V Řecku je to totiž prý tak, že dokud nemáte dostavěno, neplatíte daň z nemovitosti. Proto je zde k vidění spoustu ač rozestavěných, ale obývaných budov.
Ráno jsme se vydali na průzkum a na uvítací schůzku. František nám nabídl a popsal pořádané výlety, nabídl možnost pronájmu skútrů, vyzvěděl, kolik nás bude chtít jít do aquaparku v sousedním Almirosu. My si hned objednali výlet kolem ostrova, vstupenky do aquaparku a dojednali dvoudenní pronájem skútrů (což byla v mém případě chyba, ale to se mělo teprve ukázat). Zjistili jsme, že místo bylo obydlené už zhruba před dvěmi tisíci lety, jsou zde antické vykopávky.
Apartmán jsme měli zhruba 200 metrů od pláže, zhruba stejně daleko je k centru městečka, které tvoří jediná ulice obklopená tavernami, obchůdky, půjčovnami a hotely. Procvičím si tady svou chabou angličtinu, Angličanů je tady víc než Řeků. Prvních několik dnů probíhalo standartně, snídaně, voda, něco rychlého k obědu, chvilku povalovačka ve stínu - jsme přece jenom na jihu a rychle se přizpůsobujeme tomuto životnímu tempu, odpoledne ještě chvilku na pláž, koupit gyros pita k večeři, zasednout k našemu "hráčskému stolku" a mazat karty, házet kostky až do hluboké noci. Pláž v Acharavi je písečná, zasypaná kamínky. K tomu jsem se dozvěděla zajímavost - kamínky jsou navezené, nechali je sem navézt hoteliéři, kteří mají své taverny přímo na pláži, aby se jim jemňoučký písek nesfukoval do taveren. Na pláži je středisko vodních sportů, syn, v té době jedenáctiletý, jde vyzkoušet banán. Nastupuje na něj se skupinkou Němců. Loďka banán roztahuje, ten skáče po vlnách Lukáš se tak tak drží, Němci padají. Vysmátý Lukin se mi vrací, na banánu se mu líbilo.
Další den jedeme s Františkem na výlet po severní části ostrova. První zastávkou je vyhlídka na vilu ředitele Fiatu v zátoce Koloura, další vyhlídka je na vilu spisovatele Durella (O lidech a jiné zvířeně - vila je v jeho díle pěkně popsaná) v Kassiopi, pak zdálky obdivujeme Myší ostrov, proplétáme se hlavním městem a sjíždíme do Benitses, kde je muzeum mušlí. Stojí za viděnou, jsou zde různě barevné mušle, mušličky, jedna je dokonce tak velká, že čeká na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Jsou zde k vidění i perlorodky, vycpaná zvířata (třeba malinký zřalok, kterého si děti můžou pochovat a vyfotit se s ním), ale také je k vidění vycpané kůzle s pěti nohama a jiné kuriozity. Po návštěvě muzea nás František zkouší z botaniky a přesunujeme se do benátské vesnice, která tady zůstala z dávného osídlení. Vlečeme se ve vedru do kopce, procházíme klikatými úzkými uličkami, cestou zpět míjíme antické lázně a prastarou olivu (prý má 1000 let, ale kde si to ověřit, že…). Nastupujeme zpět do busu a přejíždíme do Gastouri, prohlédnout si Achillion, zámek, který si zamilovala císařovna Sissi. Jde o nádherný zámeček s ještě krásnější zahradou, po jeho prohlíce přejíždíme do hor, kde navštěvujeme keramickou dílnu. Ale už si opravdu nevzpomenu, jak se to vesnička jmenuje. Tady si snad každý kupuje nějaký suvenýr, já babičkám a tetě dózičku s parfémem. Po prohlídce se opět scházíme u autobusu a přejíždíme na prohlídku pravoslavného kláštera do Paleokastritsy. Vzhůru ke klášteru se škrábeme uličkou, kde se nevyhnou dvě vozidla, takže cesta je mírně dobrodružná. František nás zásobuje různými historkami z ostrova, čas celkem utíká. A už jsme u kláštera. Zrovna je polední přestávka, tak jdeme na okraj skály nafotit vyhlídky - a že to stojí za to. Nádherné moře s několika odstíny modré, skalnaté útesy… Pak už jdeme do kláštera - kdo neví, tak zjistí:D Ten, kdo si neuvědomil, kam jde, fasuje slušivé přehozy, sukně a kalhoty. Do pravoslavného kláštera totiž nesmíte s holými rameny a koleny, takže my jsme na to byli patřičně oblečeni. Z kláštera přejíždíme na řecký oběd do Makrádes - tzaziky, souvlaki, vínko, nemělo to chybu. Další zastávka nás čeká v Sidari, nicméně ještě zastavujeme u jedné vyhlídky, ke které se schází kus k moři. V Sidari zastavujeme na parkovišti nedaleko kanálu lásky "Canali d'Amore", který by milenci měli proplavat ruku v ruce. Po koupání, při kterém se už den začíná přechylovat k večeru, se vracíme do autobusu, který nás odváží zpět do Acharavi.
Plážový stereotyp naruší půjčení skútrů. Já na něm seděla naposledy v roce 1987, tedy před sedmnácti lety, a to tenkrát ještě jen na chvilku a nebyl to skútr, ale Mustang. Takže jsem se nenechala zlomit majitelem půjčovny, který mi na můj řidičák stále vnucoval "stopětadvacítku", nasadila přilbu a nastartovala. Pomalý pohyb po rovině mi nedělal problém. Zatočit z hlavní k apartmánu a sjet kopeček jsem také zvládla. Krize nastala druhý den, kdy chtěl manžel vyrazit na nejvyšší vrchol ostrova, 906 metrů vysoký Pantokrator. Poučeni Františkem jsme se vydali na cestu. Za sebou každý jedno dítě, vyrazili jsme. Při manipulaci se skútrem, který potřeboval otočit, jsem nabořila auto paní domácí. No, upřímně, žádná škoda, protože už bylo dobité tak jak tak. Takže rychle znovu nastartovat a vzhůru vzhůru… Další problém. Křižovatka, kde budu odbočovat vlevo. Přes ni prochází asi 10-ti členná skupinka Angličanů. Vrhám si přímo mezi ně, zrovna nejede žádné auto po hlavní. Angličané mi mávají… ale není to s úsměvem… že by hrozili? Hih, ještěže má angličtina nedosáhla až na nadávky, nejhorší slova jsou pro mě pink pigs, ale z toho si asi nic nedělají. Vyjíždíme z Acharavi a cesta začíná stoupat. Manžel jel za mnou a neustále pokřikoval: "Přidej, přidej", já ruku na plynu skoro vyvrácenou a skútr jel skoro krokem. První zatáčku proti kopci jsem jakž takž zvládla, druhou taky, ve třetí jsem kolenem vymetla šípkové trní. Ale jela jsem. Na tachometru 40, v očích smrt, pod sebou vpravo díru, nad sebou vlevo skály a do toho řecky psané cedulky na křižovatkách. Asi kilometr od cíle jsem to vzdala. Domluvili jsme se, že se vrátím a počkám na manžela se synem na vyhlídce, kde jsme viděli Italy fotit. Kluci jeli dál vzhůru, my holky to vzaly opačným směrem. Jen tu vyhlídku nějak ne a ne najít. Když jsem sjela až do olivového háje nad Acharavi, uvědomila jsem si průšvih. Foťák a kameru má manžel ve svém skútru, to by tak nevadilo, ba naopak - ale má tam i můj mobil. Takže mu nemůžu zavolat, kde jsem. No nic, počkáme pod olivami. Čekáme, čekáme hodinu, dvě, tři, začínám trnout hrůzou, že je pojedu hledat a že do toho hrozného kopce budu muset jet znovu. Najednou se přiřítí manžel. A hned spustí: "Ježiši ženská, kde seš? Jsme se domluvili na vyhlídce, ty nikde, já mám celé hory projeté, jestli ses někde neztratila, jestlis někde špatně neodbočila a ty si tady sedíš pod olivou!" Já jen pípla: "Víš, že mám dobrý orientační smysl…", ale víc jsem se neodvažovala. Protože mi bylo jasné, že kdybych na něj poukazovala nějak moc, tak by mi bylo vmeteno, že když jej mám tak dobrý, tak jak jsem mohla přehlídnout tu vyhlídku… No, prostě, nějak jsem tu motorku pomalým přesunem dostala k apartmánu, tam stála druhý den, kdy manžel se synem courali po horách a já s Luckou užívala sluníčka na pláži a večer jsem opatrně přejela zpět k půjčovně. Nejsem si jistá, jestli si ten zážitek chci zopakovat.
Další den jsme vyrazili do aquaparku v Almirosu. Bylo nám řečeno, že je to kousek, ve vedlejším letovisku, tak jsme se vypravili pěšky. Po pláži. Po dvou kilometrech jsme se potupně přestěhovali na asfaltku, protože už nás začínaly bolet nohy. Asi po dalších čtyřech kilometrech jsme stáli před branou. Ale za tu cestu to stálo. Skluzavky, divoká řeka, trychtýř, lehátka, bazén… prostě paráda. Všichni si to užili, cestou zpět jsme přes plot vyfotili koně a pštrosy a poučeni, že po hlavní je to kratší, jsme se vrátili do Acharavi. Zbytek dovolené uběhl v poklidu. Na letiště do Kerkyry jsme vyráželi v deset večer. Než jsme tam dorazili, byla skoro půlnoc, ještě jsme se po odbavení stihli pobavit s cestujícími, kteří na letišti čekali už asi 10 hodin po odbavení a neměli se jak dostat domů. Cestovka je prostě vyšplouchla. Nebylo jim co závidět. Odbavení, bufet zavřený, bez pití a jídla a odlet v nedohlednu. Nám naštěstí letadlo letělo na čas a ve dvě hodiny v noci jsme vystupovali na brněnském letišti, kde už na nás čekal děda, aby nás odvezl domů. Ale že tam zase bylo krásně…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters