Josef II. se narodil 13. března 1741. Od roku 1765 spoluvládce, vstoupil do šlépějí své matky a pokračoval v reformách. Dne 13.10.1781 vydal toleranční patent. Povolil jím luteránské, kalvínské i pravoslavné vyznání,byť katolicismu ponechal výsadní postavení v církevní správě o školství. Hned 1.2. téhož roku dalším patentem zrušil nevolnictví v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Odebrral tak vrchnostem právo bránit poddaným v uzavírání sňatků i v odchodu z panství. Obě opatření měla sloužit jak důstojnějšímu rozvoji lidské bytosti, tak státu i potřebám rozšiřující se průmyslové výroby. V neposlední řadě vyvěrala z panovníka osobního přesvědčení. Těžký život selského lidu v Čechách poznal Josef osobně počátkem sedmdesátých let a velké selské povstání roku 1775 ho ubezpečilo, že radikální řešení nelze dlouho odkládat. Vesnické obyvatelstvo na Josefovy činy nezapomnělo, spatřovalo v něm ochránce a "lidového panovníka", jak ostatně dokládá obliba a rozšíření jeho jména v nižších sociálních vrstvách. Panovník sám ze své popularity těžil, rád cestoval inkognito pod jménem hrabě Falkenstein a seznamoval se s realitou na vlastní oči. Zvlášť spadeno měl na kláštery, které jako zbytečné instituce rušil. Na rozdíl od své matky chtěl císař vše řídit a kontrolovat sám, spoléhaje na své schopnosti a intelekt. Šlechta ho nenáviděla, protože rušivě zasáhlo jejich výsad a životního stylu. Ale své plány na vybudování jednotně řízené, osvícené a mocné monarchie nenaplnit. Zemřel 20. února 1790 ve chvíli, kdy se vídeňská smetánka vracela z masopustního plesu. Šlechtici jeho smrti nelitovali,v Uhersku přijali zprávu o jeho smrti s nadšením. Josefova úmrtí litoval pouze prostý lid.
