V 18. století přetrvává negativní postoj k hygieně. Lidé se báli moru a k vodě, která je živná půda pro nakažlivé nemoci, neměli příliš důvěry. Stačilo ve vodě smočit konečky prstů na rukou a na nohou. K mytí se používala umyvadla ne větší než jídelní mísa. Obličej si lidé nemyli vodou, ale otírali si jej bílým plátýnkem, mastné vlasy zakrývali parukami. Raději než vodou, kterou se přenášely nemoci, se omývali alkoholem, vínem a mlékem. Král Ludvík XIV si po ránu pouze otřel ruce pálenkou. Velmi žádaným zbožím se stal parfém, oblíbené byly vůně pomerančových květů, hnijících jablek, hřebíček a skořice. Místo mytí obličeje se používal ve značném množství pudr, často byla vrstva pudru silná až 1 mm. Důsledkem byla povadlá a zsinalá pleť, vřídky a puchýřky, které se díky nedostatku slunce a vzduchu tvořily. Dámy po 30. roce života proto svou krásu pozbývaly. Hygiena probíhala výhradně doma v umyvadlech, někdy kádích či předchůdcích vany.To ovšem neplatilo pro venkovský lid. Při práci na čerstvém vzduchu byla jejich pleť čistá a zdravá. Na venkově se také lidé někdy koupali v čistých říčkách, potůčcích a rybnících.
Od poloviny 19. století byly mnohé domy vybavovány koupacími vanami, obvykle zinkovými, často obložených dřevem, aby bylo možno po koupeli tyto místnosti využívat i pro jiné účely. Koupání bylo přísně soukromou záležitostí. K hygieně se používalo mýdlo a voda.
