V jihočeském kraji jsou 3 chráněné oblasti, Blanský les, Třeboňsko a Národní park s CHKO Šumava.
CHKO Blanský les
Na jihu Čech, v šumavském podhůří, severně od města Český Krumlov, se nachází přírodně velmi zachovalé území, nazývané Blanský les. Nejvyšší vrchol tvoří dominanta hory Kletě s nadmořskou výškou 1083 m. Významným, avšak hraničním tokem je řeka Vltava, která odvodňuje téměř celé území CHKO. Středem oblasti protéká Křemžský potok. Na jihu patří k významným tokům Polečnice a Chvalšinský potok. V geologickém podloží převládá granulit, jižní část pak tvoří převážně krystalické vápence spolu s erlány a amfibolity. Středem oblasti se táhne nepravidelné pásmo serpentinitů. Více než polovina území CHKO je pokryta lesními porosty, z nichž nejvýznamnější jsou smíšené podhorské lesy s převahou buku. Nalezneme je na severovýchodních svazích Kletě a ve skupině vrchů Bulový a Vysoká Běta. Zcela specifická je květena křemežských hadců, tvořená zčásti reliktními bory. Pozoruhodná a velmi významná je teplomilná a vápnomilná květena v okolí Českého Krumlova.
Nejvýznamnější části přírody v CHKO jsou zahrnuty do maloplošných chráněných území. Kromě přírodních krás je zde i mnoho historických památek. K významným patří cisterciácký klášter ve Zlaté Koruně a zřícenina rožmberského hradu Dívčí Kámen. Blanský les je pro svou krásnou a zachovalou přírodu i cenným rekreačním zázemímKromě přírodních krás je zde řada historických památek a objektů lidové architektury.
CHKO Třeboňsko
CHKO Třeboňsko byla založena 15.listopadu 1979. Třeboňsko je po celé Evropě známé svým rybničním hospodářstvím, které vtisklo této části jihočeské krajiny charakteristický ráz. Zeměpisná poloha, podnebí zde vytvořily podmínky pro existenci různorodých společenstvech rostlin a živočichů.
Na utváření zdejší krajiny se již od 12. století aktivně podílel i člověk, a to zejména nad úpravami vodních poměrů. Při těchto vodohospodářských úpravách vynikali zvláště středověcí stavitelé rybníků Štěpánek Netolický, který mistrně postavil Zlatou stoku a Jakub Krčín z Jelčan, stavitel Nové řeky pro odvedení velkých vod z Lužnice a Nežárky. Všechny tyto stavby byly tak důmyslně provedeny, že slouží dodnes!
Centrum oblasti je nepochybně Třeboň, vyhlášené to město svými památkami .Třeboňská krajina oplývá rovněž bohatstvím živočišstva, kterému celoročně poskytuje bohaté zdroje potravy. Na Třeboňsku existuje v současné době více než 500 rybníků, od největšího, 490 ha velkého Rožmberka až po desítky malých, často jen necelý hektar velkých rybníčků. Jejich celková plocha přesahuje 7200 ha, což je více než desetina plochy CHKO. Rybníky včetně systému naháněcích stok vznikly prací mnoha generací, které zde během staletí, především ve středověku, vytvořily zcela unikátní dílo. Rybníky byly zřizovány hlavně na místě bažinatých depresí, jejich stavbou zde žijící druhy rostlin a živočichů nejenže nevyhynuly, ale vznikem rozsáhlých ploch různě hluboké vody se objevilo vhodné prostředí pro množství dalších druhů, které se sem postupně rozšířily.
Na utváření zdejší krajiny se již od 12. století aktivně podílel i člověk, a to zejména nad úpravami vodních poměrů. Při těchto vodohospodářských úpravách vynikali zvláště středověcí stavitelé rybníků Štěpánek Netolický, který mistrně postavil Zlatou stoku a Jakub Krčín z Jelčan, stavitel Nové řeky pro odvedení velkých vod z Lužnice a Nežárky. Všechny tyto stavby byly tak důmyslně provedeny, že slouží dodnes!
Centrum oblasti je nepochybně Třeboň, vyhlášené to město svými památkami .Třeboňská krajina oplývá rovněž bohatstvím živočišstva, kterému celoročně poskytuje bohaté zdroje potravy. Na Třeboňsku existuje v současné době více než 500 rybníků, od největšího, 490 ha velkého Rožmberka až po desítky malých, často jen necelý hektar velkých rybníčků. Jejich celková plocha přesahuje 7200 ha, což je více než desetina plochy CHKO. Rybníky včetně systému naháněcích stok vznikly prací mnoha generací, které zde během staletí, především ve středověku, vytvořily zcela unikátní dílo. Rybníky byly zřizovány hlavně na místě bažinatých depresí, jejich stavbou zde žijící druhy rostlin a živočichů nejenže nevyhynuly, ale vznikem rozsáhlých ploch různě hluboké vody se objevilo vhodné prostředí pro množství dalších druhů, které se sem postupně rozšířily.
CHKO a NP Šumava
Poslední doba ledová doznívala ve střední Evropě před 14 - 13 tisíci lety. Člověk se tehdy zdržoval v oblastech s příznivějším klimatem a bohatšími zdroji obživy a obvodové části Šumavy nanejvýš snad náhodně navštěvoval. Klima bylo tehdy podstatně chladnější, ale také mnohem sušší než dnes. A tak, přirovnáme-li tehdejší krajinu v podhůří Šumavy k dnešní drsné a bezlesé severské kontinentální tundře, měla Šumava ráz některých pohoří na dnešním dalekém severu. Holé skály, balvanité sutě, sporá vegetace úzce přizpůsobených keříčků a bylin. Na sklonku poslední doby ledové a ještě dlouho potom byla Šumava otevřená, bezlesá krajina. V dalších obdobích tak, jak se postupně měnil charakter klimatu a přírodní podmínky umožňovaly stále větší rozvoj lesa, se šumavská krajina postupně zalesňovala. Tento vývoj dospěl až do vrcholné fáze, v níž takřka celé území, jak v horách, tak v přilehlém podhůří, pokrýval les. Les s různými druhy dřevin a bylin. Člověk tehdy ještě šumavskou krajinu neobýval, zcela nevýznamným způsobem ovlivňoval pouze nižší, obvodové části území.
Později nabyl vliv člověka v šumavském podhůří na významu. Vyšší a vrcholové polohy Šumavy však zůstávaly v této době ještě zcela bez lidského vlivu. Je velmi pravděpodobné, že již tehdy člověk občasně nebo pravidelně na příhodných místech překonával horský val Šumavy. Na přelomu pravěku a nám již bližší, historické doby, došlo snad v kratším časovém úseku k určitému ústupu osídlení z obvodové části Šumavy a tím i k opětnému samovolnému zalesňování ploch odlesněných činností člověka. Zemědělské osídlení rané historické doby brzy převrstvilo a podstatně rozšířilo starší sídelní prostory v obvodové části Šumavy. Les byl v této části území postupně zatlačen do míst méně vhodných pro zemědělské využívání
Vyšší a nejvyšší části Šumavy však zůstávaly stále pokryty nedotčenými pralesy, i když i tato území byla člověkem stále častěji navštěvována a v úzce vymezených prostorech již i hospodářsky využívána.
Nejprve sem člověk pronikal za těžbou drahých kovů. Zejména těžba zlata z potočních náplavů byla hybnou silou raného sezónního průniku člověka až do nejvyšších poloh centrální části pohoří.
Za těžbou kovů přicházely do vyšších částí Šumavy i další vlivy, které postupně směřovaly k narušování celistvosti horského lesa a k místnímu dočasnému a posléze trvalému odlesňování. Sezónní pastva dobytka v lesích, od počátku osídlení běžná v podhůří, se nejdříve výrazněji uplatnila v severozápadní a centrální části vyšší Šumavy. Na přelomu středověku a novověku byla však již častá na celém území.
Fauna Šumavy je v první řadě významně ovlivněna velikostí a zalesněností území. Typickými druhy pro tato stanoviště jsou tetřev hlušec, datlík tříprstý, sýc rousný nebo kos horský. Na prosvětlených okrajích létají horské druhy motýlů, z nichž nejtypičtější je okáč rudopásný. Pod kůrou stromů nebo padlými kmeny žije boreoalpinní plž vrásenka pomezní.
Později nabyl vliv člověka v šumavském podhůří na významu. Vyšší a vrcholové polohy Šumavy však zůstávaly v této době ještě zcela bez lidského vlivu. Je velmi pravděpodobné, že již tehdy člověk občasně nebo pravidelně na příhodných místech překonával horský val Šumavy. Na přelomu pravěku a nám již bližší, historické doby, došlo snad v kratším časovém úseku k určitému ústupu osídlení z obvodové části Šumavy a tím i k opětnému samovolnému zalesňování ploch odlesněných činností člověka. Zemědělské osídlení rané historické doby brzy převrstvilo a podstatně rozšířilo starší sídelní prostory v obvodové části Šumavy. Les byl v této části území postupně zatlačen do míst méně vhodných pro zemědělské využívání
Vyšší a nejvyšší části Šumavy však zůstávaly stále pokryty nedotčenými pralesy, i když i tato území byla člověkem stále častěji navštěvována a v úzce vymezených prostorech již i hospodářsky využívána.
Nejprve sem člověk pronikal za těžbou drahých kovů. Zejména těžba zlata z potočních náplavů byla hybnou silou raného sezónního průniku člověka až do nejvyšších poloh centrální části pohoří.
Za těžbou kovů přicházely do vyšších částí Šumavy i další vlivy, které postupně směřovaly k narušování celistvosti horského lesa a k místnímu dočasnému a posléze trvalému odlesňování. Sezónní pastva dobytka v lesích, od počátku osídlení běžná v podhůří, se nejdříve výrazněji uplatnila v severozápadní a centrální části vyšší Šumavy. Na přelomu středověku a novověku byla však již častá na celém území.
Fauna Šumavy je v první řadě významně ovlivněna velikostí a zalesněností území. Typickými druhy pro tato stanoviště jsou tetřev hlušec, datlík tříprstý, sýc rousný nebo kos horský. Na prosvětlených okrajích létají horské druhy motýlů, z nichž nejtypičtější je okáč rudopásný. Pod kůrou stromů nebo padlými kmeny žije boreoalpinní plž vrásenka pomezní.
Bohatší faunu hostí smíšené lesy buku, jedle a smrku, často s příměsí jilmu nebo klenu. Takové lesy jsou domovem rysa ostrovida nebo netopýra velkouchého, v bucích hnízdí puštík bělavý a strakapoud bělohřbetý. Poměrně dobře prozkoumána je fauna brouků. Z typických i nápadných druhů je možno jmenovat střevlíka Carabus irregularis, kovaříka Danosoma fasciata nebo roháčka bukového. Velmi významnou složkou smíšených lesů jsou měkkýši. Vyskytuje se zde celá řada vzácných druhů jako např. alpská chlupatka bezzubá, karpatská vřetenatka nadmutá nebo borealpinní vrkoč Vertigo ronnebyensis.
Velmi typickými biotopy jsou horská a údolní rašeliniště. Tyto biotopy nehostí žádné typické druhy obratlovců, volnější vazbu na ně mají např. myšivka horská, tetřívek obecný nebo bekasína otavní. Mnohem významnější je fauna bezobratlých, mezi kterými je velké množství tyrfobiontů a tyrfofilů. V rašelinných jezírcích žijí vzácné druhy znakoplavek (Notonecta reuteri, N. lutea), larvy vážek (šídlo rašelinné, lesklice horská) nebo potápníci Ilybius crassus a Agabus wasastjernae. Ze suchozemských bezobratlých jsou typičtí střevlík Menetriésův, mandelinka Chrysomela lapponica, nosatec Coeliotes nigritarsis a velké množství pavouků (slíďák Pardosa sphagnicola, zápředník Clubiona norvegica a další). Také mezi motýly je velké množství druhů vázaných na rašeliniště. Z denních je to žluťásek borůvkový, perleťovec mokřadní nebo modrásek stříbrooký, z nočních např. můra Xestia rhaetica nebo píďalka klikvová.
Dalším významným nelesním stanovištěm Šumavy jsou druhotná bezlesí. Tyto ekosystémy vznikly převážně po zbourání dřívějších osad, nyní se nacházejí v různých stádiích sukcese. Jedná se zejména o velmi významná hnízdiště ptáků, jako jsou chřástal polní, tetřívek obecný, hýl rudý nebo slavík modráček středoevropský. Typickými druhy bezobratlých jsou například kobylka hnědá, okáč rosičkový, majky rodu Meloe, svižníci rodu Cicindela nebo střevlík Amara nigricornis.
Zcela specifickým stanovištěm jsou balvanité sutě a kamnenná moře. Přestože většina živočichů žijících na těchto stanovištích jdou druhy okolní přírody, vyskytují se zde velmi specifičtí obyvatelé, zejména mezi bezobratlými. Velmi charakteristickými obyvateli jsou pavouci (např. Bathyphantes simillimus nebo Porrhomma egeria), mnohonožka Leptoiulus montivagus nebo střevlík Pterostichus negligens. Z obratlovců se zde pravidelně vyskytují plch velký a plch zahradní.
Velmi typickými a neobvyklými stanovišti jsou ledovcová jezera a jejich kary. Jezera samotná jsou druhově poměrně chudá, ovšem i zde se objevují velmi typické druhy, jako jsou perloočka Ceriodaphnia quadrangula, jepice Leptophlebia propinqua nebo klešťanka Glaenocorisa propinqua. V karech žije mj. endemický střevlík Šumavy Oreonebria castanea sumavica a hnízdí zde sokol stěhovavý.
Stojaté vody na Šumavě zahrnují jak rašelinná jezírka, o kterých byla řeč výše, tak různé drobné tůňky a rybníky až po přehradní nádrže Nýrsko a Lipno. Menší nádrže obývá více druhů obojživelníků, čolek horský a obecný, ropucha obecná, skokan hnědý, ale též rosnička zelená nebo kuňka obecná a žlutobřichá. Pro velké nádrže je zase charakteristický výskyt mnoha druhů ptáků, kteří se zde zastavují během tahu, popř. se sem vzácně zatoulají. Jsou to mimo jiné volavka bílá, racek stříbřitý, kajka mořská, orel mořský, hohol severní, kormorán velký a mnoho druhů bahňáků.Novodobým průzkumem Lipna byl zjištěn výskyt mnoha druhů vzácnějších měkkýšů, jakými jsou lištovka lesklá, velevrub nadmutý nebo velevrub malířský.
Podobně bohatá a pestrá je fauna tekoucích vod a jejich břehů. Ze savců zde pravidelně žijí vydra říční a rejsek horský, z ptáků skorec vodní, ledňáček říční konipas horský. Dominantními rybami potoků Šumavy jsou pstruh potoční, vranka obecná a střevle potoční, na některých místech je stále poměrně hojná mihule potoční. Z bezobratlých živočichů patří k typickým obyvatelům čistých úseků tekoucích vod perlorodka říční nebo rak říční. Vyvíjí se zde veliké množství vodního hmyzu (jepice, pošvatky, chrostíci), z nichž mnohé patří boreoalpinní či alpsko-šumavské druhy. Stejně bohatá je i fauna břehů, kde žijí např. střevlíci Bembidion ascendens, Epaphius rivuralis nebo mrchožrout Pteroloma forsstroemii.
Velmi specifičtí obyvatelé Šumavy se nacházejí v mnoha skupinách bezobratlých. Není v lidských silách vybrat některé zajímavé druhy, ale mezi dvojkřídlými, blanokřídlými, brouky, plošticemi, křísy nebo mšicemi je mnoho nesmírně vzácných druhů potvrzujících jedinečnost Šumavy. Několik druhů bylo v posledních letech právě ze Šumavy popsáno jako nových pro vědu.

Good článek, ale nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko....:D