Za chvíli to tu bude zase. Léto. Doba dovolené. Chystání jídelníčku. Balení. Vždyť mě se vlastně asi nikam nechce. Panika. Těším se. Mám všechno? No tak něco zapomenu. No a?
Chtěla bych vědět, jestli tyto pocity zažívám jen já nebo jestli nás je takových víc. Nejraději bych balila až večer před odjezdem, ale každý rok zjistím, že to vlastně nejde. Najdu si v počítači seznam věcí od loňska, projdu si jej, zamyslím se, co budu vařit (jako že budu vařit, protože s našimi výrostky nikam s jídlem nejezdíme - a) polopenze pro čtyři je dost síla, b) ne všichni jsme ochotni všechno pozřít, c) nejsme omezeni dobou vydávání stravy, d) no...něco by se ještě možná našlo), a co jsem loni sebou neměla - v Chorvatsku, kde jsme byli párkrát v kempu, a v Itálii v apartánu jsem pravidelně neměla sirky, ale když jsme byli v apartmánu s elektrickým vařičem, sirky jsem sebou měla vzorně. Pravda, absence sirek v rodině nekuřáků je trošku svazující:-)
Po pročtení seznamu obvykle vyzvu děti, aby si vybraly oblečení sebou. V tento večer zjistím, že musíme bezpodmínečně na nákup. Syn nemá sandály, dcera žádné plavky a krátké kalhoty (sukni ani náhodou, ta se u nás opravdu nenajde). No a když už na ty nákupy pojedeme, tak bys mi mami mohla taky koupit: nové boty, tričko, opasek, časopis, knížku, ponožky - no něco se ještě najde. Po nakupovacím martiriu dovolenou potřebuji jako sůl. Protože opravdu nic nekoupíme na první pokus v prvním obchodě, ale sjezdíme půl Brna, protože v tom dalším obchodě to určitě mají lepší, levnější, větší, menší... A to mě čeká ještě nákup potravin těsně před odjezdem. Uf...
Doma na mě zívají tři otevřené kufry, brzy mě asi sežerou. Měla bych je něčím nacpat, doba odjezdu se neúprosně blíží... Do jednoho cpu věci moje a manželovy, do druhého dětí, do třetího jídlo. Vážím... hm, kufr s jídlem je těžký, tak znovu... Kufry jsou přeskládané a já opět převažuji... No, to už by šlo. A co? Kdyžtak doplatíme, stejně jsme nikdy nadváhu ještě neplatili. A zpátky to bude lehčí, jídlo už nebude, tak o co jde? Jejda - už je tu děda. To už je tolik? Jakto, že jste všichni už obutí a já tady pobíhám jen v tričku? No jo, už jdu... Máme všechno? No, asi jo... stejně, nejdůležitější jsou děti, manžel, pasy, letenky, foťák a peníze... Takže vlastně mám všechno. Jedem...
Chtěla bych vědět, jestli tyto pocity zažívám jen já nebo jestli nás je takových víc. Nejraději bych balila až večer před odjezdem, ale každý rok zjistím, že to vlastně nejde. Najdu si v počítači seznam věcí od loňska, projdu si jej, zamyslím se, co budu vařit (jako že budu vařit, protože s našimi výrostky nikam s jídlem nejezdíme - a) polopenze pro čtyři je dost síla, b) ne všichni jsme ochotni všechno pozřít, c) nejsme omezeni dobou vydávání stravy, d) no...něco by se ještě možná našlo), a co jsem loni sebou neměla - v Chorvatsku, kde jsme byli párkrát v kempu, a v Itálii v apartánu jsem pravidelně neměla sirky, ale když jsme byli v apartmánu s elektrickým vařičem, sirky jsem sebou měla vzorně. Pravda, absence sirek v rodině nekuřáků je trošku svazující:-)
Po pročtení seznamu obvykle vyzvu děti, aby si vybraly oblečení sebou. V tento večer zjistím, že musíme bezpodmínečně na nákup. Syn nemá sandály, dcera žádné plavky a krátké kalhoty (sukni ani náhodou, ta se u nás opravdu nenajde). No a když už na ty nákupy pojedeme, tak bys mi mami mohla taky koupit: nové boty, tričko, opasek, časopis, knížku, ponožky - no něco se ještě najde. Po nakupovacím martiriu dovolenou potřebuji jako sůl. Protože opravdu nic nekoupíme na první pokus v prvním obchodě, ale sjezdíme půl Brna, protože v tom dalším obchodě to určitě mají lepší, levnější, větší, menší... A to mě čeká ještě nákup potravin těsně před odjezdem. Uf...
Doma na mě zívají tři otevřené kufry, brzy mě asi sežerou. Měla bych je něčím nacpat, doba odjezdu se neúprosně blíží... Do jednoho cpu věci moje a manželovy, do druhého dětí, do třetího jídlo. Vážím... hm, kufr s jídlem je těžký, tak znovu... Kufry jsou přeskládané a já opět převažuji... No, to už by šlo. A co? Kdyžtak doplatíme, stejně jsme nikdy nadváhu ještě neplatili. A zpátky to bude lehčí, jídlo už nebude, tak o co jde? Jejda - už je tu děda. To už je tolik? Jakto, že jste všichni už obutí a já tady pobíhám jen v tričku? No jo, už jdu... Máme všechno? No, asi jo... stejně, nejdůležitější jsou děti, manžel, pasy, letenky, foťák a peníze... Takže vlastně mám všechno. Jedem...
