Přišel podzim, začíná říjen a my s manželem usedáme do auta a míříme směrem na východ. Přes hraniční přechod v Makově projíždíme na Slovensko, přes Žilinu a Poprad přijíždíme do Bardejova. Projíždíme po okraji města a dostáváme se na křižovatku, kde odbočujeme vlevo a přijíždíme do Bardejovských kúpelov. Nejstarší zmínka o těchto lázních je z roku 1247 a jsou jedny z nejvyhledávanějších na Slovensku pro účinky léčivých minerálních vod a klidné prostředí. Ubytování je zajištěno v léčebných domech převážně z 19. století, je tu však i veskrze moderní hotel Ozón, spojený chodbou s lázeňským domem. Po trošku složitějším hledání lázeňské recepce a následně parkoviště, které je tu jedno (ovšem placené, tudíž hlídané) pro celé lázně, jdeme vybalit věci, přihlásit se lékaři, naplánovat procedury (pokud možno pouze na dopoledne, ať můžeme jezdit po výletech) a vyrážíme na procházku lázeňským areálem.
Lázně jsou umístěné v zalesněném údolí, vedou tu různě náročné stezky, objevili jsme i lyžařský vlek pro návštěvníky v zimě. Je tu také skanzen Šarišské vesnice, taková zmenšenina moravského Rožnova. Obdobný skanzen, pro změnu rusínské kultury, je také ve Svidníku, kam jsme se zajeli další den podívat. Není to tak daleko, cestou jsme se zastavili podívat ve Zborově, na konci vesnice je vojenský hřbitov německých vojáků, kteří zahynuli během Karpatsko-dukelské operace za 2. světové války. Dýchá zvláštní atmosférou, kterou neumím popsat. Po příjezdu do Svidníka jsme navštívili už zmiňovaný skanzen, prohlídli pravoslavný kostel, rusínskou školu a různá stavení. Poté jsme zašli do Vojenského muzea, popravdě spíš za muzeum, kde jsme si prolezli vystavené exponáty.
Další den jsme se vypravili ještě o kousek dál, do takzvaného Údolí smrti, odbočku do něj nemůžete minout. Je u motorestu Makovica, kousek za Svidníkem směrem Dukla. První vesnicí za odbočkou je Kapišová, která byla úplně zničená během největší tankové bitvy Karpatsko-dukelské operace. Tam začínají být vidět exponáty přírodního muzea. Podél cesty jsou tanky a děla, ke každému můžete dojít a osahat si je... Cesta končí ve Vyšnej Písanej, během ní si zopakujete azbuku na názvech obcí:-)
Další den se podíváme dukelský památník, cestou nafotíme nějaký ten rusínský pravoslavný kostelík ze dřeva, stavíme se na "velitelství" - ve svahu jsou zakopané bunkry, ze kterých byla celá slavná operace řízená.
Příští náš výlet směřuje od Bardejova na opačnou stranu, chceme na Lomnický štít. Parkujeme pod dolní stanicí lanovky v Tatranské Lomnici a zjišťujeme, že nahoru na štít jsou lístky na lanovku na celý den vyprodané. Takže otáčíme auto a jedeme směrem k Polsku, na řeku Dunajec, svést se na plti. Představovala jsem si něco jako vor, plť jsou vlastně svázané několikeré dlouhé necky. Ale údolí Dunajce je krásné, zaříznuté mezi vysokými skalami. A hra barev podzimní přírody dotváří atmosféru. Po zruba dvouhodinové plavbě jdeme na asi dva km vzdálené parkoviště, odkud se z časových důvodů necháváme odvézt k autu.
Další den se vracíme do Tatranské Lomnice již brzy ráno, vyjíždíme lanovkou na Skalnaté pleso a kupujeme si ihned lístek na Lomnický štít. I tak na nás přijde řada až o půl druhé, tak se vydáváme na vycházku po hřebeni. Vracíme se na určenou dobu, vyjíždíme nahoru na horu, po hodinové vyhlídce se vracíme dolů. Cestou kolem suchého Skalnatého plesa dolů vidíme, jak tu před dvěma roky řádila vichřice a Tatry tím ztratily svou tvář.
V dalších dnech se nám ještě povede navštívit solivar v Prešově, to je další moc zajímavá záležitost, prohlídka zabere tak hodinu a uvidíte, jak se zpracovávala vytěžená sůl a proč se solivaru říká solivar.
Další zajímavostí je návštěva Herlan nedaleko Košic. Vyvěrá tady gejzír v areálu bývalých lázní Herľany - Rankovce, který je evropským unikátem. Byl objeven v roce 1870, když se správa lázní rozhodla hledat vydatnější zdroje minerální vody a začala vrtat hlubinný vrt. Je to tedy gejzír nepravý, protože na rozdíl od pravých, které jsou třeba na Islandu nebo v oblasti Yellowstonského národního parku v USA, má pouze nízkotermální vodu. Voda je z hloubky kolem 351 až 404,5 metru, kde byl provrtaný hlavní artézský horizont podzemní vody. Herľanský gejzír je prý jediný studený gejzír v Evropě. Voda při přetlaku stříká přes otvor s průměrem 10 cm a na povrch se dostane během zhruba 20-ti minut asi 6000 litrů minerální vody o teplotě 12-16 °C. Nyní gejzír chrlí nepravidelně každých 32 až 34 hodin a dosahuje výšky 10 až 15 metrů. Abyste nejeli zbytečně, je lepší si zavolat na obecní úřad do Herlan, kde Vám milá paní řekne, kdy přibližně gejzír očekávají. My si to tak zjistili, telefonní čísla jsou: 055 7294880, 6964122, 6964390. Nám se poštěstilo vidět gejzír v noci, ač nám bylo řečeno, že místo nasvícené, není to pravda. Svítí jenom běžné uliční osvětlení v parku, takže fotky vyšly nic moc... Takže je možná lepší vyčíhat si pramen za dne. A ještě přidám jednu radu - jestli pojedete do Herlan směrem od Prešova, nezkoušejte si cestu zkrátit tím, že pojedete po okresních silnicích a ne přes Košice. Cesty tam nejsou značené, směrovky úplně chybí, projíždíte romskými osadami, hlubokými lesy plnými nepřehledných zatáček... Přes Košice najedete sice asi o 20 km víc, ale je to každopádně po lepší silnici.
Tímto zajímavým výletem skončil náš lázeňský pobyt a další den jsme zamířili stejnou cestou, kterou jsme přijeli, domů... Slovensko, brzy zase ahoj:-)
Lázně jsou umístěné v zalesněném údolí, vedou tu různě náročné stezky, objevili jsme i lyžařský vlek pro návštěvníky v zimě. Je tu také skanzen Šarišské vesnice, taková zmenšenina moravského Rožnova. Obdobný skanzen, pro změnu rusínské kultury, je také ve Svidníku, kam jsme se zajeli další den podívat. Není to tak daleko, cestou jsme se zastavili podívat ve Zborově, na konci vesnice je vojenský hřbitov německých vojáků, kteří zahynuli během Karpatsko-dukelské operace za 2. světové války. Dýchá zvláštní atmosférou, kterou neumím popsat. Po příjezdu do Svidníka jsme navštívili už zmiňovaný skanzen, prohlídli pravoslavný kostel, rusínskou školu a různá stavení. Poté jsme zašli do Vojenského muzea, popravdě spíš za muzeum, kde jsme si prolezli vystavené exponáty.
Další den jsme se vypravili ještě o kousek dál, do takzvaného Údolí smrti, odbočku do něj nemůžete minout. Je u motorestu Makovica, kousek za Svidníkem směrem Dukla. První vesnicí za odbočkou je Kapišová, která byla úplně zničená během největší tankové bitvy Karpatsko-dukelské operace. Tam začínají být vidět exponáty přírodního muzea. Podél cesty jsou tanky a děla, ke každému můžete dojít a osahat si je... Cesta končí ve Vyšnej Písanej, během ní si zopakujete azbuku na názvech obcí:-)
Další den se podíváme dukelský památník, cestou nafotíme nějaký ten rusínský pravoslavný kostelík ze dřeva, stavíme se na "velitelství" - ve svahu jsou zakopané bunkry, ze kterých byla celá slavná operace řízená.
Příští náš výlet směřuje od Bardejova na opačnou stranu, chceme na Lomnický štít. Parkujeme pod dolní stanicí lanovky v Tatranské Lomnici a zjišťujeme, že nahoru na štít jsou lístky na lanovku na celý den vyprodané. Takže otáčíme auto a jedeme směrem k Polsku, na řeku Dunajec, svést se na plti. Představovala jsem si něco jako vor, plť jsou vlastně svázané několikeré dlouhé necky. Ale údolí Dunajce je krásné, zaříznuté mezi vysokými skalami. A hra barev podzimní přírody dotváří atmosféru. Po zruba dvouhodinové plavbě jdeme na asi dva km vzdálené parkoviště, odkud se z časových důvodů necháváme odvézt k autu.
Další den se vracíme do Tatranské Lomnice již brzy ráno, vyjíždíme lanovkou na Skalnaté pleso a kupujeme si ihned lístek na Lomnický štít. I tak na nás přijde řada až o půl druhé, tak se vydáváme na vycházku po hřebeni. Vracíme se na určenou dobu, vyjíždíme nahoru na horu, po hodinové vyhlídce se vracíme dolů. Cestou kolem suchého Skalnatého plesa dolů vidíme, jak tu před dvěma roky řádila vichřice a Tatry tím ztratily svou tvář.
V dalších dnech se nám ještě povede navštívit solivar v Prešově, to je další moc zajímavá záležitost, prohlídka zabere tak hodinu a uvidíte, jak se zpracovávala vytěžená sůl a proč se solivaru říká solivar.
Další zajímavostí je návštěva Herlan nedaleko Košic. Vyvěrá tady gejzír v areálu bývalých lázní Herľany - Rankovce, který je evropským unikátem. Byl objeven v roce 1870, když se správa lázní rozhodla hledat vydatnější zdroje minerální vody a začala vrtat hlubinný vrt. Je to tedy gejzír nepravý, protože na rozdíl od pravých, které jsou třeba na Islandu nebo v oblasti Yellowstonského národního parku v USA, má pouze nízkotermální vodu. Voda je z hloubky kolem 351 až 404,5 metru, kde byl provrtaný hlavní artézský horizont podzemní vody. Herľanský gejzír je prý jediný studený gejzír v Evropě. Voda při přetlaku stříká přes otvor s průměrem 10 cm a na povrch se dostane během zhruba 20-ti minut asi 6000 litrů minerální vody o teplotě 12-16 °C. Nyní gejzír chrlí nepravidelně každých 32 až 34 hodin a dosahuje výšky 10 až 15 metrů. Abyste nejeli zbytečně, je lepší si zavolat na obecní úřad do Herlan, kde Vám milá paní řekne, kdy přibližně gejzír očekávají. My si to tak zjistili, telefonní čísla jsou: 055 7294880, 6964122, 6964390. Nám se poštěstilo vidět gejzír v noci, ač nám bylo řečeno, že místo nasvícené, není to pravda. Svítí jenom běžné uliční osvětlení v parku, takže fotky vyšly nic moc... Takže je možná lepší vyčíhat si pramen za dne. A ještě přidám jednu radu - jestli pojedete do Herlan směrem od Prešova, nezkoušejte si cestu zkrátit tím, že pojedete po okresních silnicích a ne přes Košice. Cesty tam nejsou značené, směrovky úplně chybí, projíždíte romskými osadami, hlubokými lesy plnými nepřehledných zatáček... Přes Košice najedete sice asi o 20 km víc, ale je to každopádně po lepší silnici.
Tímto zajímavým výletem skončil náš lázeňský pobyt a další den jsme zamířili stejnou cestou, kterou jsme přijeli, domů... Slovensko, brzy zase ahoj:-)
