close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Musím se pochlubit...

21. června 2013 v 7:55 |  Co se jinam nevešlo
Troška z osobního života... Není to tak dávno, co maturoval syn. Jsou to jen dva roky. A ejhle - letos už má po maturitě i dcera. Dostala se dokonce i na VOŠ, takže může vesele pokračovat ve své přípravě na budoucí povolání zdravotní sestřičky. A syn, který po 1. semestru skončil na VUT a začal pracovat jako spráce počítačových sítí, se nějak motivoval sestrou a svou přítelkyní, podal si opět přihlášku na VŠ na studium při zaměstnání a byl také přijat. Tak a teď už je to jenom na nich, já jen můžu držet pěsti.
 

Rhodos 2011

19. května 2012 v 15:57 |  Řecko

V roce 2011 jsme s manželem navštívili Rhodos, který leží asi 20 km od tureckého pobřeží a je největší z Dodekanéského souostroví. Vybírali jsme hotel s polopenzí. Po dlouhém zvažování jsme si vybrali v Pefki hotel Yllision. Po příletu na letiště jsme se poprvé ­a také naposledy potkali asi na 2 minuty s naší delegátkou Šárkou, byla nám předána nabídky zájezdů a telefonní číslo, kam se v případě potíží obrátit. Poté jsme se přepravovali autobusem přes Faliraki, Kolymbii, Stegnu, Lindos, kde jsme zanechávali ostatní rekreanty do Pefki. V autobuse jsme zůstali již jen čtyři. Klíče od apartmánu nám vyzvedl pan řidič, pokoje jsme si podle cedulek našli sami. Ten náš byl v prvním patře a s výhledem na moře. Po vybalení kufrů jsme šli na obchůzku, zjistit, jak se dostaneme k moři a načerpat další informace. Cestu k moři jsme našli celkem snadno, jedna plážička se schůdky do moře byla hned po hotelem, druhá, písečná asi o sto metrů bokem. Vrátili jsme se do hotelu zjistit, kdy se můžeme dostavit k večeři. Tyto informace jsme v polštině a angličtině našli, českými turisty se nikdo nezabýval. Večeře měla být podle nabídky cestovky servírovaná, skutečnost byla jiná. Byla formou bufetu, u kterého obsluhovala Řekyně a Slovenka. Tak jsme si vybrali z jídel a našli si volný stůl. Než jsme se usadili, už u nás byl řecký číšník a objednávali jsme si pití. To v polopenzi nebylo, platilo se u pokladny před odchodem. Číšníci byli milí a usměvaví, po place běhali celkem rychle. Po večeři jsme se vrátili do apartmánu a upadli do postele.

Zanedlouho nás probudila nejenem karaoke diskotéka, která se odehrávala přímo pod námi, ale i nesnesitelné vedro. Ovladač na klimatizaci nebyl, i když klimatizace měla být do 12. září v ceně. No nic, noc jsme nějak přežili, ráno jsme vyrazili na snídani a nabrali si sýr nevalné chuti, nějaký salám, já trošku jogurtu s čoko kuličkami. To jsme ještě netušili, že výběru snídaní jsme dosáhli vrcholu, jen každý druhý den bude místo jednoho druhu salámu vajíčko na tvrdo. Prostě výběr nic moc, dvanáctý den už mi salám a tvrdý sýr fakt lezly krkem.

Zhruba v poledne jsme měli schůzku s delegátkou. V domění, že nás bude očekávat Šárka, jsme se po ní asi 10 minut rozhlíželi. Omyl. Ujala se nás delegátka konkurenční cestovní kanceláře. Přes ni jsme si zajistili na tři dny auto z autopůjčovny Budget a objednali zájezd do Turecka. Také jsme ji požádali o spolupráci ohledně klimatizace, kterou jsme měli mít už od včerejšího dne k dispozici. Šla to zjišťovat na recepci, ale tam jí řekli, že naše cestovka nemá klimatizaci zaplacenou. Tak volala Šárce, ta řekla, že je pátek odpoledne a že se s námi v Řecku nikdo nebude bavit. Tak jsem žhavila telefon a psala do cestovní kanceláře, co se děje. Asi za hodinu volali z recepce, že máme klimatizaci zaplacenou a ať si jdeme vyzvednou ovladač (samozřejmě s dvacetieurovkou v ruce jako kaucí). No co už, hlavně že se nám v noci dobře spalo.

Náš výlet do Turecka jsme zahájili vstáváním ráno ve čtyři. Dostali jsme náhradní snídani - jakýsi kus buchty a kafe z automatu. Nastoupili jsme do autobusu, který cestou do přístavu ve městě Rhodos sbíral další klienty. Jely nás nakonec dva autobusy, kde jsme byli namíchání - Češi, Slováci, Poláci a Italové. Po zakoupení jednodenního víza do Turecka jsme nastoupili na loď a zhruba hodinu a půl se plavili na turecké pobřeží do městečka Fethia. V přístavu jsme se rozdělili na dvě skupiny, v našem autobuse jsme dál pokračovali ve složení česko-slovenkém a parta Italů. Průvodkyně byla slovenská pro naši část výpravy, Italové měli své dva průvodce. Z přístavu jsme popojeli k prvním vykopávkám, prohlédli si také památník prvního tureckého pilota sestřeleného ve válce a popojeli ke skalním hrobům. Tam jsem si poslechli výklad, bohužel hroby byly pro návštěvníky zavřené. Přejeli jsme do vnitrozemí, do městečka Kayakoy. Zde je možnost prohlídky asi tisíce vystěhovaných domů, které byly opuštěny v době výměny Tureckého obyvatelstva za Řecké. Bylo nám vysvětleno, že na řecké pevnině najdeme městečko jménem New Kayakoy, kde žijí potomci obyvatelstva, které bylo vystěhováno. Mohli jsme se zde také občerstvit, protože venku bylo fakt hrozné vedro. Chvíli jsme pozorovali místní ženy, které v tureckém sedu zpracovávaly těsto a vyráběly špenátové placky. Někdo ochutnal, my ne. Cestou zpět do přístavu jsme navštívili také výrobnu cukrovinek, kde jsme dostali na ochutnávku želé, které zde vyrábí a chlazený ovocný nápoj, který nám fakt přišel k duhu. Také jsme se koukali na míchání směsí koření, které jsme mohli zakoupit. Já nakoupila cukrovinky pro omladinu domů. Paní, která nás výrobnou provázela nám řekla, že toto turecké cukroví vydrží až jeden rok (no, upřímně nevydrželo. Dětem sice nechutnalo, ale já je stihla ještě před vánocemi dojíst. Bylo toho asi 16 kousků, bylo sladké a podobné jako želé obalené v čemkoli…). Po nákupu jsme nasedli do autobusu a převezli nás na bazar, jako alternativu jsme si mohli vybrat rybí trh. Tam jsme skončili my. Asi nejsem ten správný nákupčí, bazar mě fakt nechával chladnou. Smlouvat neumím. Na rybím trhu si manžel vybral kalamáru, kterou mu na místě v jedné restauraci, které tržiště obklopují, upravili na grilu. Já potupně zůstala u cheesburgeru, nicméně zapitého tureckým pivem. Oba jsme si pochutnali, poseděli a pozorovali nákupy ryb. Vycházkou jsme se pak vydali zpět do přístavu, absolvovali cestu lodí do Rhodu a autobusem do Pefki. Ještě jsme stihli večeři a hurá, mazali se vykoupat a osvěžit do moře.

Další den jsme se povalovali na pláži, ale už den poté jsme měli k dispozici půjčené auto.

První den jsme vyrazili brzy po snídani směr Lindos. Auto jsme nechali na parkovišti a na náměstíčko se svezli kyvadlovou dopravou. Odtud jsme zahájili výstup na akropoli. Parkoviště oslího taxi jsme minuli, upřímně řečeno mi bylo těch zvířat i jejich pánů líto. Za den vyšlapou kopec na akropoli několikrát. My jsme kopec zdolali po svých a cestou jsme prohlíželi zboží z různých krámků a obdivovaly ubrusy, které místní ženy vyšívaly a vystavovaly podél cesty. Protože jsem vyrazili brzy, nečekala nás žádáná velká fronta, zakoupili jsme vstupenky a mohli jsme se kochat historií několika staletí. Na původních antických vykopávkách je postaven johanitský hrad, z něhož jsou již také pouze pozůstatky, ale i okolní výhledy stojí za to. Zátoka Sv. Pavla, pobřeží, moře… to všechno stálo za to vidět z ptačí perspektivy.

U začátku schodiště si prohlédněte reliéf řecké trojveslice z 2. století p. n. l. Také je tu bronzová socha kněze kultu boha Poseidona jako poděkování za ochranu obyvatel Lindosu. Z doby byzantské a přestavěn johanity je Velitelův palác. Ze 13. století pocházejí ruiny kostela. Dominantou je sloupořadí dórských sloupů z r. 208 p. n. l. , které je dlouhé 87 metrů a bylo původně tvořeno 42 sloupy. Když vystoupáte na mohutné schodiště, naskytne se vám krásný pohled na celý chrám Athény Lindské. Skála, na které malý chrám stojí, byla zasvěcena bohyni fauny, flóry a plodnosti ještě před tím, než sem dorazili Řekové. Chrám měl chránit sochu bohyně ze zlata, slonoviny a mramoru, které věřící přinášeli jako dary ovoce, nápoje a sladkosti. Narozdíl od jiných chrámů Athény se tu nezapaloval posvátný oheň a neobětovával býk.

Po opuštění Lindu jsme si to vnitrozemím "střihli" k Sedmi pramenům. Toto místo je zvláštní tím, že se zde sbíhá opravdu sedm pramenů do potůčku, který tunelem, přístupným pro turisty netupějící klaustrofobií, vyvěrá do kouzelného jezírka na druhé straně kopce. Je zde i spousta pávů, tudíž i pavího křiku.

Od Sedmi pramenů jsme přejeli do Údolí motýlů a já nabyla dojem, že musíme dnes vidět všechno, co nás na ostrově čeká. Teploměr dosahoval neuvěřitelných číslic a já už byla pěkně schvácená. Takže jsem si přástevníka kostivalového vyfotila ještě před placeným vstupem do této atrakce a po rozhovoru s českými turisty, kteří vycházku údolím právě absolvovali, řekla, že na manžela podočkám tady, a že do žádného kopce mě už dnes nedostane. No, byl to omyl. Sice jsme nešli na procházku do údolí, ale kopečky mě ještě čekaly.

Po obědě v taverně, kterou inzerovala autopůjčovna svou mapou a do které nabízela slevu (to byla taky dobrá vychytávka - sleva sice byla, ale taverna byla snad nejdražší na ostrově a ještě v ní bylo plno lidí, takže se na všechno i na řecké poměry hrozně dlouho čekalo. Seděli jsme však ve stínu a koupili si litrovku ledové vody, tak jsem byla spokojená a odpočívala) jsme se přesunuli do Kamirosu. Tam se zasekl manžel a řekl, ať si to projdu sama. Koupila jsem lístek a zjistila, že udělal chybu. Tak hezké antické vykopávky jsem snad neviděla ani v pověstném krétském Knossu. Takže jsem manžela nechala klidně čekat a prošla si, co jsem chtěla vidět.¨

Naše další zastávka byla na zřícenině johanitského hradu Kritinia. Tam pro změnu absolvoval výstup jen můj muž, já trpěla bolestí břicha pod hradem. Vidět záchod a zemřít… No, k té smrti jsem fakt neměla daleko. Mastný gyros od oběda si žádal své…

Po zastávce v lese jsme si prohlédli kostel v Sianě. Na tomto kostele Agios Pandeleimonas je zajímavé to, že hodiny s rafičkami jsou na věži pouze namalované.

Poslední zastávkou dnešního dne je Monolithos. Zříceninu johanitského hradu na 236 metrů vysokém útesu vidíme nejdříve shora. Vypadá nádherně v zapadajícím slunci. Jen ten kopec, který k ní vede. Sjíždíme pod hrad a já se chystám opět usednout pod nejbližší strom. Manžel však se slovy "to dáš" vyráží vzhůru. A tak se v žabkách, že kterých už mám mezi palcem a ukazovákem za dnešní den puchýř, vleču za ním. Výstup po schodech nebyl až tak strašný, až na to, že po celém dni plném vycházek občas nemůžu uzvednout nohu na vysoký schod. Nahoře si prohlédneme zříceninu, nádrže na vodu, kapličku a papouška, který tam hnízdil. Do víčka od plastové láhve jsem nalili vodu a manžel jej napájel.

Náš druhý autoden jsme si vyčlenili na samotné město Rhodos. Povedlo se nám zaparkovat u moře nedaleko přístavu Mandraki podél žluté čáry, kde se nemusí platit parkovné. Ostatní barevné čáry mají svůj význam také, ale to jsem už úspěšně zapomněla. Prostě žlutá byla nejdůležitější. Z přístavu Mandraki jsme chvilku pozorovali cvrkot v nových přístavech, přijížděly a odjížděly trajekty a nákladní loď, o které jsme pochybovali, že se do přístavu vůbec vejde. Vešla. Poté jsme jednou z bran vešli za hradby Starého města. Nebudu zde popisovat, kde všude jsme byli a nebyli - Staré město je tak profláklé, že se dá najít v každém cestopise o Rhodu. Nebyli jsme v Paláci velmistrů ani na Hodinové věži, ale i tak procházka stála za to. Po odjezdu z Rhodu jsme ještě vyjeli kouknout na Filerimos, kde jsme za prohlídku kláštera a vykopávek nechtěli platit vstupné, tak jsme si udělali alespoň křížovou cestou vycházku k 18-ti metrovému kříži s krásnou vyhlídkou, mimo jiné i na letiště.

Třetí autoden už byl odpočinkový. Navštívili jsme mys Prasonisi, kde se slévá Středozemní a Egejské moře. Byl to zajímavý pohled - napravo velké vlny, nalevo vlny jak na rybníce. Napravo machři v kaitingu, nalevo začátečníci. Ale že jich bylo… Suchou nohou jsme se na protilehlý ostrůvek nedostali a na odliv se nám čekat nechtělo - pokud bychom se jej dočkali… Tak jsme se dali na pomalou zpáteční cestu. U silnice jsme narazili na opuštěný klášter Sv. Marka, tak jsme si jej prolezli. Pro dámy se slabším žaludkem jedna poznámka - nevstupujte do částli vlevo od věže. Je tam neuvěřitelný puch a přemýšlela jsem, jestli to smrdí po prasatech nebo po pánské moči… I když ono to občas vyjde nastejno. Uvnitř kaple, která se opravuje, jsem si zkusila zazpívat moravskou lidovku a vychutnávala si, jak se hlas krásně nese… ¨

Po opuštění kláštera jsme se ještě vydali k jezeru Dam, což je v podstatě přehradní nádrž, která údajně svého času zásobovala celý ostrov vodou. Cestou od jezera jsme zjistili, že nemáme olej v motoru. Průšvih. Naštěstí to nebylo daleko od hotelu, s dobrou vůlí a zbytky oleje jsme dorazili a volali delegátce. Ne naší, ale konkurenční. Ochotně se nás opět ujala a na poslední hodiny domluvila výměnu auta. Chtěli jsme totiž ještě vidět Lindos v noci.

Takže po brzké večeři jsme ještě jednou vyjeli do Lindou. Tentokrát jsme sešli pěšky, prošli si opět uličky s krámky a pozorovali cvrkot na náměstíčku se stromem uprostřed. Cestou do hotelu jsme se podivili, že 10. září v devět hodin večer máme na palubním počítači 30 stupňů celsia. Na prostě, zažili jsme teplo…

Zbytek pobytu už jsme strávili na pláži a dováděli v moři a potěšila mě už jen jedna zpráva - syn na druhý pokus dokončil maturitu z českého jazyka a tím měl odmaturováno…

Klagenfurt

10. července 2011 v 19:40 |  Rakousko
Přepis SMS konverzace s manželem ze čtvrtka 26. května 2011:
"Vem si na zitra dovolenou, pojedeme na vylet."
"Nevim, jestli ji dostanu, musime hlasit 3 dny predem. A kam?"
"Nekam"
Večer v restauraci:
"Kam teda chceš jet?" "No já nevím, myslel jsem, že něco naplánuješ?" "Já? Tys chtěl na výlet? Tak teda kam?" "No já fakt nevím..." "Jo, nezapomněls na to, že má zítra večer slezinu z ekonomky, kterou pořádám a tys mě slíbil v noci odvézt?" "Aha... no..." "Co třeba do Klagenfurtu do Minimundu?"
No a jelo se... Ráno jsme vyrazili z bytu, domlouvali jsme se, jak bude na jihu Rakouska v horách, že si vezmeme pro jistotu bundy. Po šesté vyrazili směr Mikulov, Vídeň, Graz a Klagenfurt, v půl jedenácté jsme sjížděli z dálnice k Minimundu. Parkoviště je rozlehlé, našli jsme místo ve stínu pod stromy a otevřeli dveře... No ve stínu bylo příjemně, bundy jsme nechali v autě, pití ovšem hrdinně také. Šli jsme zakoupit vstupenky, tam byl průvan, takže také příjemně. Ovšem hned po vstupu... rána... To strašné teplo jsme vydrželi dvě hodiny prohlídkou světa miniaturních staveb, pak jsme se přesunuli do Krumpendorfu k jezeru Wörther. Tam jsme se prošli, dali si v restauraci oběd a zpátky domů.
Obzlášť vypečená byla zastávka na Benzině v Bavorech - odskočila jsem si na WC. Směrem tam jsem šla v tričku, kapsáčích a botaskách, směrem k autu v halence a nažehlených kalhotech. Pán u stojanu nechápal, obzvlášťo poté, co jsem z botasek vklouzla do lodiček na podpatku:-)
Slezinu jsem stihla - sice s hodinovým zpožděním, ale užila jsem si ji. Naštěstí mám chápavé spolužáky a přece sraz po pětadvaceti letech od maturity nemůžu vynechat. Domů jsem se dostala kolem půlnoci - a můj manžel mě opravdu domů odvezl.
 


variace na Roštěnky

1. května 2011 v 12:30 |  Rychlovky v kuchyni
alá Roštěnky (z mé prázdinové korerspondece s dcerou)

Cibuli oloupat a nakrájet na kostičky. Osmažit na malé pánvičce do sklovata, přisypat vrchovatou lžičku mleté červené papriky.
V papiňáku rozpustit sádlo a na něm opražit maso, které:
-osolíš
-opepříš
-mírně z obou stran natřeš obyčejnou hořčicí
-obalíš v hladké mouce.
Osmahnout z obou stran, do papiňáku přidat cca ½ litru vřelé vody (uvařit v rychlovarce), kostku kostku vývaru, trošku osolit, opepřit, přidat cibulku z pánve, až začne vřít, zadělat pokličkou. Zmírnit plyn, nechat 15 minut syčet (vařit). Po 15 minutách vypnu plyn a počkám, až dosyčí. Pak otevřeš, přidáš konzervu žampionů bez nálevu (varianty: nakrájený párek, vajíčko, nastrouhaná steril.okurka, apod.), vrátíš na oheň a necháš povařit. Pokud bude omáčka řídká, můžeš v trošce vody nebo mléka rozkvedlat lžíci hladké mouky a pomalu za stálého míchání vlít do omáčky a nechat povařit, až zhoustne.
Příloha: rýže nebo těstoviny

Další články


Kam dál

free counters